Get Adobe Flash player

Tyto stránky provozuje občanské sdružení Společnost pro veřejnou dopravu a jsou věnovány našemu kamarádovi Jiřímu Hertlovi (1960 - 2002), spoluzakladateli sdružení i jeho internetových stránek.

Fotogalerie

Evropa

Toulání Ukrajinou 2005 - II. část

Loď Saturn na lince Knížecí přístav - Severní strana v krymském přístavním městě Sevastopol.
Loď Saturn na lince Knížecí přístav - Severní strana v krymském přístavním městě Sevastopol.
Foto Martin Janda (9. 8. 2005)

úterý 9. srpna - Návštěva Sevastopolu

Vstáváme opět ve čtvrt na sedm a na rozdíl od včerejška si stíháme před nástupem do vlaku do Sevastopolu koupit svačinu. Vlak uhání po jednokolejce k největšímu krymskému přístavu. Panuje tu čilý nákladní provoz, často musíme stát ve stanicích a křižovat se s protijedoucími vlaky. Trať do Sevastopolu je vedená horským údolím se dvěma velkými viadukty. Během klesání k sevastopolskému zálivu projíždíme i několik dlouhých tunelů, jejichž portály jsou obehnány ostnatým plotem a některé dokonce střeženy. Z tohoto úseku je také krásný výhled na přístav včetně válečných lodí.
Památník ztraceným lodím u vjezdu do sevastopolské zátoky.
Památník ztraceným lodím u vjezdu do sevastopolské zátoky.
Foto Martin Janda (9. 8. 2005)
Po příjezdu do Sevastopolu nasedáme do trolejbusu ZIU, který nás od výškové úrovně mořské hladiny vyveze strmou silnicí do města na hlavní náměstí, kterému vévodí socha ruského národního hrdiny admirála Nachimova. Na rozdíl od salónních hrdinů Lenina a Stalina si tato legenda krymské války pomník za svou statečnost skutečně zaslouží. Stanovujeme si cíl - trolejbusové depo č. 1, kam za nějakou dobu nabitým trolejbusem dojíždíme.
Před depem chystám "somrovací soupravu" - tak pracovně nazývám materiály o českých dopravních prostředcích, útočím nachystanými větami na překvapené osazenstvo vrátnice a za chvíli již sedíme u náčelníka depa v kanceláři. Ten je ochotný, pěkně s ním podebatujeme a na závěr nám dává dárek, ze kterého mám upřímnou radost - velmi výživnou zajímavou knížku ke sto letům elektrické dopravy v Sevastopolu, včetně historie ostatních tramvajových provozů na Krymu. V depu č. 1, které jsme navštívili, však trolejbusy nejsou, slouží pouze pro jejich těžkou údržbu, a tak odjíždíme do depa č. 3 na konečné linky 18.
Cestou projíždíme celé město rozkládající se na mnoha pahorcích nad mořem. Jedna z konečných trolejbusu, Pláž Omega, leží dokonce u pláže, fotíme si zde ZIUčko s mořem v pozadí.
Trolejbus ZIU v dílnách depa č. 3.
Trolejbus ZIU v dílnách depa č. 3.
Foto Martin Janda (9. 8. 2005)
V depu č. 3 nějakou chvíli trvá, než nás dědula z vrátnice dovede k tomu správnému "glavnemu inženierovi." Během této anabáze absolvujeme ještě hovor s náčelníkem provozu. S "glavnym inženierem" se pak jdeme podívat do dílen, nicméně se mi v tomto podniku zdá, že kdybychom sem vkročili bez dovolení, nikdo by nás stejně nevyhodil. Na odstavné ploše nám inženýr utekl, a tak si fotíme, co chceme. Martin však touží ještě po schématu trolejového vedení, jdeme tedy ještě jedou zkusit somrovat ke "glavnému inženieru". Ten se nás však zbavuje posazením do kanceláře své kolegyně, která má na starosti jízdenky.
Byla to upovídaná teta, která kromě dopravy vyprávěla také o životě na Ukrajině. Nemohli jsme ten příval slov zastavit a když už se zdálo, že jí po hodině dojde dech, dostala posilu. Její kolegyně byla také notně upovídaná a zvědavá, museli jsme vyprávět, jaké je to u nás, jak je to s výplatou a penězmi na žití atd. Kdyby neskončila pracovní doba, s tetami v kanceláři sedíme dodnes.
Na dvorku sevastopolského trolejbusového depa č. 3.
Na dvorku sevastopolského trolejbusového depa č. 3.
Foto Martin Janda (9. 8. 2005)
Odpoledne se zase linkou č. 18 vracíme do centra města, na sedačce u kabiny však únavou oba usínáme a řidička z nás má velkou srandu. V centru města korzujeme a když narážíme na přístav místního přívozu na druhou stranu zátoky, jdeme se svézt. Loď je plná, musíme stát a z plavby toho moc nemáme. Na druhé straně lezeme k památníku osvobození tyčícím se nad zálivem. Památník je nic moc, šílený bordel a špína kolem dokazují, jací jsou dnešní obyvatelé Krymu geroji.
Udělali jsme si z vršku pár fotek lodního provozu v zátoce a šli jsme zas zpět do přístaviště. Parník se už chystal odplout, Martin se však rozhodl koupit si od bábušky hrušku a než si nějakou vybral, parník i se mnou odplul. Tentokrát se mi podařilo proniknout na volnou palubu, a tak si to vychutnávám. Martin na druhou stranu připlul po krátké chvíli dalším parníkem. Jdeme dál korzovat po nábřeží, kde se to atrakcemi jen hemží.
Přívozní loď Saturn pro 160 sedících cestujících v Knížecím přístavu ve městě Sevastopol.
Přívozní loď Saturn pro 160 sedících cestujících v Knížecím přístavu ve městě Sevastopol.
Foto Martin Janda (9. 8. 2005)
Martin si ve stánku u delfinária kupuje jako suvenýr tričko s nápisem Ukrajina. Chvíli se pak pokoušíme zahlédnout dírou v plotu vlastní produkci delfínů - marně. V přístavišti pod mohylou osvobození si fotíme lodě, autobusy (jeden z nich, Karosu Prima, jsme později identifikovali jako bývalý majetek ČSAD Kroměříž) a přesouváme se na zdejší městskou pláž. Tou je však fádní betonové nábřeží plné lidí. Jít se převléci do houští je úkonem pouze pro otrlé, všude příšerný bordel - hromady odpadků, sklo, výkaly. Bordel plave v moři zamořeném navíc chaluhami, a tak se zde dlouho nezdržujeme. Krátce se vykoupeme, odoláme útoku místního pokoutného maséra, který se na nás rozhodl přiživit (evidentně chudák nechápal, když jsem prohlásil, že je pro mě drahý :-) a rychle mizíme z tohoto nepěkného místa. I přes pěkný západ slunce nad odplouvajícími lodičkami má toto místo k romantice pláže v Moločnu hodně daleko.
Odpočívající trolejbus ZIU sevastopolské linky č.18 na konečné u depa č.3.
Odpočívající trolejbus ZIU sevastopolské linky č.18 na konečné u depa č.3.
Foto Martin Janda (9. 8. 2005)
Je pomalu čas se vypravit na nádraží k poslednímu vlaku do Simferopolu. Jdeme pěšky dolů k nádraží silnicí nad zátokou a pořizujeme za zapadajícího slunce záběry válečných lodí, které zde máme jak na dlani. Jedna z místních jachet patří podle slov kolemjdoucího domorodce dokonce samotnému prezidentu Juščenkovi. Na nádraží však marně sháníme něco rozumného k snědku, nakonec nám musí stačit předražené brambůrky. Já tradičně opět koštuji místní pivo, Martin mě peskuje ve vlaku, abych ho náhodou nevylil. Už za noční tmy jedeme zas "elektropójezdem" domů, cesta mi díky darované knížce o sevastopolské dopravě rychle utekla.
Na večeři jdeme tedy až v Simferopolu. Dáváme si "šaumu", pečené kousky masa v arabské placce se zeleninou. Marně však říkám prodavačce, aby mi tam nedávala majonézu - stejně jsem ji tam měl. Příští ráno bohužel potvrdí mé tušení, že se po majonéze ve zdejším klimatu nejspíš pos... Po večeři už pozdě v noci míříme do naší "kvartýry".
Jižní zátoka blízko vlakového nádraží slouží opět obchodnímu loďstvu. Kromě lodí je však dodnes domovem několika dieselových ponorek.
Jižní zátoka blízko vlakového nádraží slouží opět obchodnímu loďstvu. Kromě lodí je však dodnes domovem několika dieselových ponorek.
Foto Martin Janda (9. 8. 2005)
V našich krajích je zvykem, že po otevření dveří domova nás vítá vřelá náruč ženy a když ta ne, tak alespoň uslintaný pes. Na Ukrajině, když není jedno ani druhé, musíme vzít zavděk i pořádným broukem nad postelí. Martin si ho hned fotí, alespoň můžeme doma s nějakým entomologem probrat, co že jsme to vlastně viděli. Entomologie není náš silný obor a našinec - pokud snad nedělá v pivovaru - se se švábem moc nepotkává. Jdeme však v klidu spát i s domnělým švábem na zdi.

středa 10. srpna - Prohlídka Simferopolu

Večerní tušení se nemýlilo, pos... jsem se. Na dnešek si ordinuji raději dietu. Ráno si přišla pro klíč od bytu bábuška, balíme věci a vyrážíme na nádraží. Batohy jdou do úschovny a my odcházíme na trolejbusové nádraží, kde se domlouváme na dnešním programu. Martin touží po projížďce meziměstskou trolejbusovou linkou do Jalty, mě se však po ranním zážitku na WC cestovat dálkovou trasu trolejbusem nechce. Martin nad samostatným výletem váhá, má obavy hlavně kvůli jazykové bariéře. Protože by ho moc mrzelo přijít o hlavní hřeb celé letošní expedice, nakonec se po mém přesvědčování na cestu vydává. Já si letos trasu tedy neprojedu, už jsem ji stejně projel před dvěma lety.
Čilý ruch trolejbusové zastávky v centru Simferopolu.
Čilý ruch trolejbusové zastávky v centru Simferopolu.
Foto Miroslav Klas (10. 8. 2005)
Za Martinovou "čtrnáctkou" se po 9. hodině zaprášilo a já vyrážím na prohlídku Simferopolu. Tentokrát se vydávám navštívit dosud neznámá místa tohoto města, kde jsme před dvěma lety strávili celý týden. Místem nepoznaným byl i park J. Gagarina se svými lunaparkovými atrakcemi a jezírkem s provozem šlapadel. Poté mířím na jih města k simferopolské přehradě. Přehradní hráz je však nepřístupná, jezero je totiž zásobárnou pitné vody pro město. Tak se alespoň příjemnou procházkou podél polovyschlé řeky vracím zpět do města. Zastavuji se ještě v botanickém parku místní univerzity, kde však nenalézám nic zajímavého. Podle mapy pak docházím k místu, které mělo být prastarým Simferopolem. Místo ruin s popisnými cedulkami však nalézám pouze holý pahorek, a tak se obracím zpět do města.
Zeleninové speciality prodávané v centrální tržnici Simferopolu nadchnou každého gurmána a vegetariána.
Zeleninové speciality prodávané v centrální tržnici Simferopolu nadchnou každého gurmána a vegetariána.
Foto Miroslav Klas (10. 8. 2005)
Hlavní městská tržnice je mnohem zajímavější, zde to skutečně žije. Prodává se všechno možné - ryby, drůbež, pečivo, šašlik, nakládaná zelenina atd. Procházím se, očichávám, fotografuji, ale na ty dobroty si z preventivních zdravotních důvodů tentokrát nechávám zajít chuť. Jde to ztěžka, prodavačky, které vyfotografuji spolu se zbožím, mi zdarma nabízejí, ať ochutnám, ale s díky odmítám. Evidentně jsem je tím však urazil, což mě mrzí. V centru korzuji po pěších zónách, u minerálky v předzahrádce restaurace píšu pohlednice domů. Pak se přesouvám na nádraží, kde si z lávky fotografuji čilý ruch ve stanici. Dva Čmeláci určení pro staniční posun se opravdu nezastaví, z nádraží teď odjíždí či přijíždí každou chvilku vlak. Do půl sedmé večer, kdy máme s Martinem sraz před úschovnou zavazadel, zbývá ještě pěkná chvilka, a proto přemýšlím, kam se ještě podívám.
Na zastávce nastupuji do prvního trolejbusu, který přijel, a mířím na simferopolské letiště. Doby, kdy z letiště jezdily dálkové trolejbusy přes Simferopol do Jalty, jsou dávno pryč, dnes sem jezdí pouze linka 9 a to ještě jednou za 20 - 30 minut. Prohlédl jsem si letiště, rozpis letů a vrátil se na konečnou trolejbusu. Trolejbus mi však ujel před nosem a na další čekám docela dlouhou dobu, takže k vlakovému nádraží se vracím o pár minut opožděn.
Dálkový trolejbus Škoda 14Tr vjíždí do cíle své cesty - letoviska Jalta.
Dálkový trolejbus Škoda 14Tr vjíždí do cíle své cesty - letoviska Jalta.
Foto Martin Janda (10. 8. 2005)
S Martinem se však nakonec přece jen shledáváme. Navzájem si sdělujeme své zážitky. Martin mi vyprávěl přibližně toto:
"Když jsem nastoupil do trolejbusu v Simferopolu, zjistil jsem, že zákon schválnosti funguje i tady. K smrti nerad sedím v trolejbuse zády ke směru jízdy, dělá se mi tam trošku špatně. Takových sedadel je naštěstí v trolejbuse jen málo, snad jen dvě před zadními dveřmi. No a kam myslíš, že mi prodali místenku? No správně, přesně tam. Takže nakonec jsem půl cesty seděl s nohama v uličce, půl cesty radši stál. Náš trolejbus tedy opustil město a vydal se přes horský hřeben dolů k moři. Dlouhé táhlé klesání nevydržela elektrická brzda, takže cesta byla zpestřena krátkým pobytem na zastávce před vozovnou v Aluště, která posloužila jako technická pauza pro trolejbus, kuřácká pro většinu cestujících a fotografovací pro mě. Po zbytek cesty jsem stál a rozhlížel se, kde budu chtít cestou zpět vystoupit a fotit. V Jaltě jsem pak zkusil poprosit řidiče naučenou větou, aby mi půjčil na ofocení jízdní řád. Z odpovědi jsem pochopil, že nechce přijít o práci a bral jsem to tedy jako odmítnutí. O to víc mě překvapilo, když mě řidič odtáhl k místní dispečerce, která udělila potřebný souhlas."
Pěkně udržované trolejbusy Škoda 9Tr dodnes drtí na hlavní jaltské lince č. 1 svým tříminutovým intervalem většinu maršrutkové a taxíkové konkurence v lázeňském letovisku.
Pěkně udržované trolejbusy Škoda 9Tr dodnes drtí na hlavní jaltské lince č. 1 svým tříminutovým intervalem většinu maršrutkové a taxíkové konkurence v lázeňském letovisku.
Foto Martin Janda (10. 8. 2005)
"Po krátké přeháňce jsem se vydal na výlet po městě linkou 1. Jezdily na ní pestře zbarvené devítky - jako ostatně na všech jaltských linkách, protože jiné vozy zdejší depo snad ani nemá. Zatímco linky 2 a 3 vedou do vesnic na "trase" směrem na Aluštu, jednička je skutečně městskou linkou. Vede na opačný konec města a ukončena je blokovou smyčkou. Kousek jsem se tedy svezl, kousek jsem šel pěšky, pak jsem se zase svezl - a byl jsem zpět na trolejbusovém nádraží. Zbyla ještě nezbytná maličkost - zajít za řidičem: "Dobryj děň, já voditel trolejbusu z Čech, možno pasmatriť rozpisanie jazdy? Da?" Spasíba!" "
Trolejbus 9Tr na cestě podél pobřeží z obce Nikolajevka do Jalty - v pozadí impozantní krymské hory.
Trolejbus 9Tr na cestě podél pobřeží z obce Nikolajevka do Jalty - v pozadí impozantní krymské hory.
Foto Martin Janda (10. 8. 2005)
"Vzápětí se vydávám pěšky kolem trolejí a kolem silničních ukazatelů "Simferopol 80 kilometrů tudy". Silnice stoupá od pobřeží několik kilometrů do kopce a vedle mne se otevírá krásný výhled na město a na moře. Cestou fotím vše kolem - přírodní scenérie, trolejbusy a kolemjedoucí karosy. Po několika kilometrech přicházím ke konečné trojky, dál už jezdí jen meziměstské linky. Nastoupím tedy do trolejbusu na jedné z nich, mým cílem je Artěk. Proč Artěk? Tohle jméno si pamatuju z vyprávění mých rodičů, pokud mě paměť neklame, měl tam snad být nějaký mezinárodní pionýrský tábor pro zvlášť zasloužilé pionýry. A fotka obrovské kamenné vatry se zdí s nápisem "Meždunarodnyj dětskij centr" a s trolejbusem nesmí chybět!"
Ruch na trolejbusovém nádraží v Aluště.
Ruch na trolejbusovém nádraží v Aluště.
Foto Martin Janda (10. 8. 2005)
"Fotím, fotím a vzápětí mě další trolejbus odváží do Alušty. Zde se pěšky vydávám ke konečné ve městě. Cestou procházím tržištěm, kupuji tu nějaké suvenýry pro rodinu - ale chtělo by to něco pěkného, žádnou ptákovinu. Nakonec vybírám mističky s krásnými škeblemi a mušlemi. Budou se líbit. Konečná trolejbusu mi nabízí i třešničku na dortu v podobě dílenského trolejbusu 9 Tr s obrovským nápisem Techpomošč na boku. Neodolám a jdu fotit."
"Mé počínání neunikne trojici mužů v oranžových vestách nudících se na židlích před vozem, pro které jsem výrazným zpestřením služby. Následuje obvyklá série otázek - kdo jsem, co tu dělám, odkud jsem, kde pracuju a kolik tam vydělávám. I další rozhovor je zajímavý: Bavíme se o trolejbusech u nás a u nich, co je stejně, co je jinak. Následuje krátká prohlídka interiéru trolejbusu, kterou však přeruší hlášení rozhlasu - pánové jsou povoláni do akce. Já si tedy aspoň vyfotím pár dalších trolejbusů a pak se vydám pěšky ke stanici něčeho, co mě odveze do Simferopolu. Čas srazu asi zmeškám, naštěstí jsme se domluvili, že když se nezdaří v 17:30, bude další sraz v 18:30, 19:30..."
"A hele, maršrutky, že bych se svezl? Budou určitě rychlejší, pohodlnější a dražší než trolejbus - no zkusíme to. Zkusil jsem a do cíle dojíždíme pár minut po uplynutí akademické čtvrthodinky - naštěstí je Míra ještě v dohledu. Docela se těším, až se dozvím, co dělal on."
Tím Martinovo vyprávění končí a dále už zase budu popisovat společné zážitky.
Šestinápravové lokomotivy ČS 2 dněpropetrovského depa běžně zajíždějí do Simferopolu v čele dvacetivozových dálkových expresů.
Šestinápravové lokomotivy ČS 2 dněpropetrovského depa běžně zajíždějí do Simferopolu v čele dvacetivozových dálkových expresů.
Foto Martin Janda (10. 8. 2005)
Po společném setkání před vchodem do nádražní úschovny dumáme, jak si ukrátit čas do odjezdu našeho vlaku. Nasedáme do trolejbusu č. 6 a jedeme na zastávku u polikliniky, která je mi důvěrně známá, protože je odsud kousek k domu, kde jsme bydleli předloni. Místo návštěvy bydliště jsme však zamířili k dílnám těžké údržby trolejbusů, které jsou také blízko. Dle očekávání nás však již vrátný do areálu nepustil, a tak Martin přišel o pohled na poslední zachovalé koleje v dílnách po simferopolských tramvajích. Udivilo mě, že nikde v areálu nebylo vidět žádný trolejbus, jen parkoviště soukromých vozidel a náklaďáků.
Po nezdařené návštěvě dílen jsme se přesunuli na internet do místní počítačové herny. Po vyřízení nutné korespondence se vracíme trolejbusem k nádraží, Martin vyráží do Mc Donaldu použít tamní "hygienické zařízení" (McDonald má přeci jen určité standardy, které jsou dodržovány na Ukrajině stejně jako v USA) a já do prodejny suvenýrů pro krymské tričko a osušku. Úspěšně utrácíme peníze, jdeme pro bagáž a přesouváme se ještě do nádražní nocležny, kde, jak doufám, mě nechají osprchovat. Osprchovat mě otrávená a věčně soukromě telefonující děžurná nechala, ale za 5 hřiven, které si naúčtovala, bych očekával, že by ze sprchy nějaká voda mohla téci - v mém případě pouze kapala, střídavě horká či studená. Za neustálého klení se však alespoň trochu myji a osvěžuji. Právě včas nastupujeme do vagónu a za chvíli již zalezlí ve spacáku nevíme o světě.

čtvrtek 11. srpna - Zastávka v Dněpropetrovsku a cesta na sever

Imperiální monumentálnost vyniká z každého většího ukrajinského nádraží. Vliv ruského velikášství se nezapře - to, co však následuje za nádražím, již tak nádherné nebývá.
Imperiální monumentálnost vyniká z každého většího ukrajinského nádraží. Vliv ruského velikášství se nezapře - to, co však následuje za nádražím, již tak nádherné nebývá.
Foto Martin Janda (11. 8. 2005)
Vagónová dežurná nás budí ve čtyři hodiny ráno, za okny vlaku se již míhá dněpropetrovské nákladové nádraží. Než však přejedeme nám důvěrně známý ocelový most před osobním nádražím, ještě to nějakou chvíli potrvá. Na nádraží dáváme bágly do úschovny a jdeme do města. Ještě za ranního rozbřesku aspoň fotografujeme nádherně nasvícenou nádražní budovu a první tramvajové spoje. Pěšky se šouráme do centra města kolem tržnice a nad mapou dumáme, kam se podívat. Tramvaje teprve začínají jezdit, nakonec volíme linku 7, ze které bychom měli přestoupit na dlouhatánskou linku 12 vedoucí na periférii města. Tramvaj linky 7 nás však dováží poněkud jinam, než jsme čekali, s překvapením poznáváme zastávku, na které jsme nastupovali první den po příjezdu ze Lvova. Vystupujeme, chvíli fotografujeme a vracíme se zpět linkou 7 k místu, kde jsme zahlédli odbočující trať. Trať sice byla, ale neprovozní z důvodu rekonstrukce.
Tramvaj Usť Katav v zastávce na periférii velkoměsta.
Tramvaj Usť Katav v zastávce na periférii velkoměsta.
Foto Martin Janda (11. 8. 2005)
Zklamáni jedeme usť katavským vozem linky č. 5 na druhou stranu města. A děláme dobře. Trať vede průmyslovou oblastí dýmajících továren v souběhu s hlavní železniční tratí na Kyjev, kde každou chvíli projíždí nějaký zajímavý vlak. Konečná linky je v sídlišti Zapadnoje, kde se setkáváme s překvapivou reakcí místních obchodníků. I když je krámků a tím pádem i konkurence v okolí požehnaně, prodavačky nás vyhánějí, že prý ještě není oficiálně otevřeno. To je poněkud překvapivá zkušenost, většinou se krámky předhánějí ve snaze získat kšeft. Až ve třetím krámku mi prodávají alespoň vodu. Jedeme tramvají nazpět a děláme si zastávku u vchodu do jednoho ze závodů. Fotografujeme tramvaje i provoz na železniční trati. Já se také zaměřil na pěkný historický náklaďák KRAS. Jeho řidič se mě pak nevrle ptal, proč si to fotím. Když se ode mne dozvěděl že je to "óčeň krasívaja mašína", jen nechápavě zakroutil hlavou, skočil za volant a na rozloučenou vychrlil pořádný čoud z výfuku.
Usť Katavská tramvaj před bránou dílen depa č. 4 v Dněpropetrovsku.
Usť Katavská tramvaj před bránou dílen depa č. 4 v Dněpropetrovsku.
Foto Martin Janda (11. 8. 2005)
Když jsme se dost nafotili, popojeli jsme několik stanic k tramvajové vozovně č. 4, kde jsou deponovány vozy Usť - Katav. Šéfinženýr sice toho mnoho nenamluví, ale je docela ochotný a provádí nás svým královstvím. Nám se samozřejmě nejvíce líbily různé překopávky usť katavů na pracovní vozy. Byl tu vůz s jeřábkem, se svářečkou, s kropící cisternou a mnoho dalších mechanismů. V depu jsou k vidění i obě repliky historických tramvají, z nichž jedna v sezóně pravidelně vozí cestující od nádraží do centra. Šéfinženýr nás také zavedl do své kanceláře, kde máme možnost zahlédnout místní vymoženost - dva počítače. Na jednom se zpracovávaly jízdní řády, na druhém se suverénně hrály hry i přes přítomnost šéfů a "zahraniční delegace." Nutno podotknout, že výpočetní technika je ve většině ukrajinských dopravních podniků věc neznámá.
Práce na vyvázaném dvoukolí tramvaje T3 v dílnách depa č. 3 v Dněpropetrovsku.
Práce na vyvázaném dvoukolí tramvaje T3 v dílnách depa č. 3 v Dněpropetrovsku.
Foto Martin Janda (11. 8. 2005)
Po hezké exkurzi se loučíme a vyrážíme ještě do tramvajového depa č. 3, které jsme se neúspěšně pokoušeli navštívit první den v Dněpropetrovsku. Tentokrát máme větší štěstí, šéfinženýr je velmi sympatický a ochotný. Opět nás provádí svým královstvím, které je plné českých vozů T3. Ukázali nám i nejnovější přírůstek vůz T3JUG, což je licenčně vyráběná ukrajinská T3M. Dostáváme knížku o MHD a Martin ještě k tomu navíc několik velkých samolepících schémat dněpropetrovské MHD. Dněpropetrovské tramvajové linky mu budou viset v pokoji nad postelí, včetně nadprůměrně velikých buřtů masozávodu, který vydání schémat sponzoroval.
Dvoudveřové tramvaje T3 jsou přednostně vypravovány v Dněpropetrovsku na linku č. 17.
Dvoudveřové tramvaje T3 jsou přednostně vypravovány v Dněpropetrovsku na linku č. 17.
Foto Martin Janda (11. 8. 2005)
Nadšeni z vřelého přijetí jedeme zpět do centra a dumáme, co podnikneme se zbylým časem, který se zas povážlivě krátí. Nakonec vyhrává fotografování v ulici Tramvajnaja. Nasedáme opět do oblíbené linky č. 9 a po chvilce vystupujeme v ulici, která svým povrchem nepřipomíná ani regulérní tramvajovou trať, ani komunikaci pro silniční vozidla. K údivu usedlíků si jejich ulici s projíždějícími tramvajemi fotografujeme ze všech směrů. Jde to však špatně, je poledne, slunce jde natvrdo v ose ulice. Buď je čumák předek tramvaje ve stínu, nebo se od čelního skla odráží světlo.
Ani Stepní, Předpotopní či Dřevěná ulice... tato ulice se jmenuje Tramvajnaja.
Ani Stepní, Předpotopní či Dřevěná ulice... tato ulice se jmenuje Tramvajnaja.
Foto Martin Janda (11. 8. 2005)
Po poledni jsme zase zpátky ve městě, rychle svačíme u Mc Donald's a dokupujeme zásoby do vlaku. Po 13. hodině již náš rychlovlak vyjíždí směr Lvov. Máme opět plackartnyj vagón, bohužel tentokrát máme obě lehátka nahoře a tudíž nemůžeme ovládat žádné místo na sezení, ani bedny na bagáž pod spodními lehátky. Dolní lehátka okupuje málomluvný strejda a korpulentní teta. Martin tomu nevěnuje pozornost, úspěšně na svém lehátku podřimuje. Mě to však nebaví, rád bych si četl v získané knížce o sevastopolských tramvajích. Naštěstí tetka z dvoulůžka u protějšího okna odešla drbat vedle s naší sousedkou odspoda, a tak si drze sedám na její místo, střídavě si čtu a koukám z okna. Ubíhající krajina je zvlněná, plná polí, pastvin, lesíků a občasných vodotečí, nevidím však téměř žádná obydlí. Rovinatému terénu odpovídá tempo našeho rychlovlaku. Na dvoukolejné trati neúnavně dobrou stovkou ukrajuje další kilometry štreky - stanice či úseky, kde by musel zvolnit své tempo, tu prakticky nejsou. Okénko u záchodu se nechá kousek otevřít a tak z něj občas pozoruji v zatáčkách dlouhatánský had našeho vlaku.
Mohutné kolosy dvoudílných lokomotiv VL 80 z novočerkašské lokomotivky dodnes vládnou v čele těžkých rychlíků a nákladních vlaků magistrálám v severozápadní Ukrajině.
Mohutné kolosy dvoudílných lokomotiv VL 80 z novočerkašské lokomotivky dodnes vládnou v čele těžkých rychlíků a nákladních vlaků magistrálám v severozápadní Ukrajině.
Foto Martin Janda (11. 8. 2005)
Kolem 16. hodiny zastavujeme na 20 minut v jedné ze stanic, kterou si již pamatuji z cesty ze Lvova do Dněpropetrovska. Zdejší nádražní trhovci prodávají ve velkém plyšové hračky všech velikostí a druhů. Jak nám bylo sděleno, jsou to domácí produkty zaměstnanců zdejší továrny na hračky. Plyšový tygr v téměř životní velikosti se zde nechá koupit za cca 500,-Kč. Takový plyšový tygr má však jeden zásadní nedostatek - nedá se sníst. Naštěstí zde bábušky prodávají i normální jídlo, po chvíli si již pochutnávám na čerstvě vařených pelmeních s bramborovou náplní.
Seznamte se - sušené rybky. Na venkovských nádraží běžný sortiment rychlého občerstvení, místo hambáčů a horkých psů:-). Pro našince naštěstí vedle bábušky prodávají vynikající pelmeně, sušenky či domácí buchty.
Seznamte se - sušené rybky. Na venkovských nádražích běžný sortiment rychlého občerstvení, místo hambáčů a horkých psů:-). Naštěstí bábušky prodávají také vynikající pelmeně, sušenky či domácí buchty.
Foto Miroslav Klas (11. 8. 2005)
Večer jsme měli větší zastávku ve stanici Znamenka, kde jsme již společně s Martinem, který se konečně vyhajal, zbaštili kus dortu místní trhovkyně. Prodávali zde i sušené ryby, na ty jsem už Martina nenalákal. Kolem 21. hodiny jdeme na kutě, dole pod námi se však rozjíždí družební mejdan. Málomluvný strejda se vyspal a zorganizoval sezení s tetkami. Za chvíli již vodka tekla proudem, salámek putoval vůkol a ač jsme se bránili, museli jsme se družit také. Svým dílem jsme však opět trapně nepřispěli, vřelé uznání za naše instantní polívky soudruha Ho-či-mina bychom stejně nedostali. Tetky se rozdováděly a měly z nás pěknou srandu. Z Martina si utahovaly, že vypadá jak německý Číňan, k čemuž jsem kamarádsky pomohl prozrazením tajemství, že Martinův dědeček padl u Stalingradu - na nesprávné straně.
Pak však zmoženi událostmi přeci jenom usínáme, mejdan se však nakonec - i když ztišený - táhl až do půlnočních hodin. Neprozřetelně jsem se probudil a musel si dát ještě jedno kolo ukrajinské kořalky. Po tom se akorát zas pos... a nebo ráno oslepnu.

pátek 12. srpna - Prohlídka Lvova

Neoslepl jsem a v pořádku jsme s Martinem ráno opět vystoupili na peróně lvovského nádraží. U "razpisanie poezdov" se radíme, co dále. Scénářů je několik. Ten, který nakonec upřednostňujeme, však vyžaduje přespat ve Lvově. Lákalo nás totiž za denního světla vlakem přejet Karpaty do Užhorodu. Vyrazili jsme proto nejprve do nádražního hotýlku, ale po sdělené sumě za přespání 160 hřiven za oba jsme ze svého snu rychle vystřízlivěli. Shánět dál ubytování se nám nechtělo, proto padá rozhodnutí přejet do Užhorodu některým nočním vlakem.
Nový typ trolejbusu LAZ ve lvovském depu.
Nový typ trolejbusu LAZ ve lvovském depu.
Foto Martin Janda (12. 8. 2005)
Kupíčka kupujeme do vlaku, který odjíždí ze Lvova až v jednu hodinu v noci. Dáme si tedy další noční strašení po ukrajinském nádraží. Batohy jdou zas do úschovny a vyrážíme tramvají na projížďku městem. Přesedáme na linku 6, která dle mapy míří nejdál od centra. Na konečné blízko sídliště si kupuji snídani - výborný sýr s houskou. Pak se vracíme zpět pár stanic k tramvajové vozovně. Po areálu vozovny si volně štrádujeme notnou dobu, než narážíme na kancelář šéfinženýra. Tím je starší strejda, který docela ochotně odpovídá na naše dotazy. Pak si jdeme prohlédnout vlastní vozovnu a dílny.
Trolejbus LAZ ve lvovských ulicích.
Trolejbus LAZ ve lvovských ulicích.
Foto Martin Janda (12. 8. 2005)
Nutno podotknout, že lvovská doprava na mě dělá dost zoufalý dojem. Na vozech v Jevpatorii či Dněpropetrovsku bylo vidět, že je o ně nějakým způsobem staráno, i dílny byly relativně uklizené a čisté. Ve Lvově je technický i vnější stav relativně nových vozů KT4 dost zoufalý. Jeli jsme párkrát později tramvají s rozlámanou skříní, kterou se už několikrát pokoušeli neuměle spravit pomocí svařečky. Celé dílo bylo přetřeno barvou, aniž by se někdo namáhal odstranit původní napůl oloupaný lak, takže výsledek byl opět hrozný.
Dílny jsou špinavé, všude panuje nepořádek. Ukazují nám i začouzenou kovárnu s prehistorickým nářadím, kde se na velké výhni v nádrži něco škvíří. Jdu se podívat. Očekávám nějakou strojírenskou specialitu a ona to byla specialita gastronomická. Někdo si tam zavařoval v lahvích ovoce :-)
Ex. pardubický vůz 14Tr v ulicích města Lvov.
Ex. pardubický vůz 14Tr v ulicích města Lvov.
Foto Martin Janda (12. 8. 2005)
Po prohlídce tramvajové vozovny se přesouváme do vozovny trolejbusové. Ta se nachází u konečné tramvajové linky 3, ale nějakou dobu nám trvá, než ji mezi paneláky najdeme. Šéfinženýr byl nejprve distingovaný, ale postupně roztál, takže statečně odolává přívalu otázek zejména na trolejbusy LAZ. Martin si opisuje nějaké údaje z dokumentace k provozovaným trolejbusům. Hodlá ve městě na linkách dostihnout trolejbusy pocházející z Pardubic, ale zjišťujeme, že zde jezdí i další vozy z Hradce Králové a Mariánských Lázní. Šéfinženýrovi přijela návštěva, takže nás vypoklonkoval, na cestu dostáváme knížky o MHD ve Lvově a jdeme se ještě podívat na odstavnou plochu. Kromě mnoha vraků vozů 14Tr a LAZ je zde odstaven i nejnovější přírůstek, opět vůz LAZ již s kouřovými okny a s docela moderně vypadajícím interiérem. Ve vrátnici si k pobavení průvodčích, které jdou zrovna na směnu, Martin opisuje rozdělení vozů na linky. Pak však zjišťuje, že se jedná o rozpisy na zítřek, takže naše další cesta vede přímo do výpravny s prosbou o pomoc.
Tramvaj T4 ve lvovských ulicích.
Tramvaj T4 ve lvovských ulicích.
Foto Martin Janda (12. 8. 2005)
Ve výpravně zastihujeme průvodčí, které se zrovna chystají na odpolední směnu. Tetky jsou docela přátelské, dostáváme potřebné informace a pár dárků k tomu. Martin jim zase na oplátku ukazuje nějaké materiály z Čech, například přehled časů nástupů a ukončení kurzů z Pardubic. Po spatření časů, jako nástup ve 4:15 a 4:40 se průvodčí chytají za hlavu, ovšem když zjišťují, že první směna začíná už ve 3:30, ztrácí řeč. Není divu, ve Lvově se ráno začíná nejdříve mezi pátou a šestou hodinou.
Splítku v historickém centru Lvova již dnes nenajdeme, ale v roce 2005 byla ještě v čilém provozu.
Po příjemné družbě vyrážíme zas do ulic. Martin jde pronásledovat bývalé pardubické trolejbusy, já nasedám na tramvaj a jedu si fotit tramvaje do historického centra. Korzuji, pozoruji vše od ležícího psa, dortů ve výlohách až po místní "soudružky". V parku píšu poslední pohledy a jedu opět na nádraží, abych se setkal s Martinem. Společně jdeme na večeři do místní tržnice, kterou si pak prolézáme a dumáme nad dalším programem.
Na mapě nás zaujalo zalesněné návrší nad centrem města s vysílačem, jako milovník dalekých rozhledů tedy velím ke zteči. Úzkými uličkami docházíme k jeho úpatí a stoupáme silničkou k výletní restauraci. Celé návrší je zřejmě oblíbeným parkem lvovských obyvatel. Od restaurace zase stoupáme dlouhým ocelovým schodištěm k náhorní plošince, na které stojí zmíněný vysílač. Vrchol to však ještě není, na vrcholovou bezlesou homoli se musíme vydat spirálově chodníčkem. Je to docela vysoko, ale výstup stál za to. Z vrcholu, na němž je kamenný plácek a stožár s ukrajinskou vlajkou, jsou nádherné výhledy na město. Také je zde velké množství lidí čekajících zřejmě na západ slunce. Nějakou dobu jsme zde pobyli, fotografujeme sebe, město i provoz na nádraží pod námi.
Tramvaj KT4 v nevalném technickém stavu v historickém centru města.
Tramvaj KT4 v nevalném technickém stavu v historickém centru města.
Foto Miroslav Klas (12. 8. 2005)
Již za šera jsme seběhli z kopce k tramvajové zastávce a ještě se rozhodli, že se projedeme na konečnou linky č. 4. Konečná ležela až na periférii města - pomalu byl div, že tam nestrašilo. Naše tramvaj odjela a na další čekáme skoro půl hodiny. Čekání nám zkrátili dva přiožralí strejdové, se kterými se dáváme do hovoru. Postupně z nich vylezlo, že jsou to artisté, živící se momentálně kdesi v Portugalsku svým řemeslem. Je s nimi sranda.
Tramvají se vracíme do centra, ale k železničnímu nádraží vyrážíme přes centrum pěšky. Je pátek, ulice žijí omladinou. Lvovské ulice jsou podobně jako v jiných ukrajinských městech neosvětlené a tma je jak v pytli. Pouze světlo z hospůdek a projíždějící auta dávají na srozuměnou, že město žije. Tma je sice nepříjemná, ale nějakého přepadení se ani nebojíme. Říkáme si, že když my nevidíme na lupiče, lupiči neuvidí ani na nás. Mnohem větší obavy však v té tmě mám ze zákeřných pastí, jež nazýváme odkryté kanály. Těch je v ulicích Lvova také dostatek a narazit na některý z nich by mělo asi horší následky, než potkat bandu pobertů.
Tramvaj T4 v centru města nedaleko nádraží.
Tramvaj T4 v centru města nedaleko nádraží.
Foto Miroslav Klas (12. 8. 2005)
Nedaleko nádraží se nějakou dobu ještě couráme u tramvajové smyčky a fotíme. Když si nás začala všímat žebrající cikáňata, raději se klidíme přímo do nádražní budovy. Jdeme se podívat na nástupiště, kde se k odjezdu chystaly dálkové vlaky. Obcházíme soupravy a teoretizujme, kam s nimi příští rok vyrazit. Charkov, Kyjev, Záporoží? Martin si pak zatoužil vyfotit některou z přistavených lokomotiv VL 80. Vytahuje svůj digitální foťák a stativ a stiskne spoušť. Jenže to upoutalo pozornost uvědomělého posunovače, kterého zajímalo, co si tu fotíme a že je to zakázané. Raději se tedy klidíme. Ještě slyšíme, jak i strojvedoucí hlásí do vysílačky, že si ho zlý imperialista fotil. Pak za námi jeho pomocník vyběhl a vcelku smířlivě se nás ptal, proč jsme si lokomotivu fotili. Přátelsky s ním vedu debatu na téma fandovství do transportu, ukazuji Martinovo tričko s tramvají a snažím se ho upokojit. Pomocník nám říká, že ať se raději klidíme, fotografovat lokomotivu je zakázáno, nádraží to si prý fotit můžeme (??). A tak odcházíme podél lokomotivy a vlaku do nádražní budovy. Cestou míjíme několik dvojic milicionářů, kteří se stahují z celého nádraží k lokomotivě. Ještě, že jsou foťák a stativ schované na dně batohu. Naštěstí unikáme v davu.
Družba českých a ukrajinských zaměstnanců dopravních podniků - paní průvodčí zrovna nevěřícně hledí na počáteční čas kurzu pardubického trolejbusu.
Družba českých a ukrajinských zaměstnanců dopravních podniků - paní průvodčí zrovna nevěřícně hledí na počáteční čas kurzu pardubického trolejbusu.
Foto Miroslav Klas (12. 8. 2005)
Tahle absurdní historka mi připomněla vyprávění jednoho cestovatele ze sedmdesátých let. Onen cestovatel si z pahorku nad Kyjevem fotografoval město a jeho pěkné mosty nad Dněprem. Když v tu chvíli se zjevil bdělý milicionář a ptal se, co že si to fotí. Cestovatel bezelstně přiznal, že se mu libí mosty, na což milicionář zareagoval výbuchem, že fotit mosty je zakázáno: "Půjdete se mnou na služebnu, tam zjistíme jestli jste špión." Cestovatel nakonec milicionáře ukecal, že prý si bude už jen fotit město. Milicionář na to: "Ano to je v pořádku." Cestovatel vyměnil na foťáku objektiv, dál pokračoval ve focení mostů a milicionář odešel spokojen, jak dobře vykonal svou službu :-)
Vysoko nad Lvovem jsme se nechali vyfotografovat - Míra Klas a Martin Janda.
Vysoko nad Lvovem jsme se nechali vyfotografovat - Míra Klas a Martin Janda.
Foto - neznámý Ukrajinec (12. 8. 2005)
Nám až tak do smíchu nebylo, protože vysvětlovat někde na policajtárně focení lokomotiv hodinu před odjezdem našeho vlaku se mi rozhodně nechtělo. Naštěstí už jsme schovaní v placené čekárně za sloupem. Ač se přemáhám neusnout, stejně oba dva za chvíli v sedačkách řežeme špačky. Naštěstí si našich batohů nikdo nevšímá, milicionáře snad zaměstnali skuteční zločinci, a tak se v pořádku v jednu v noci nakládáme do kupějného vagónu.
Otevírám dveře od kupé a narážím do stěny příšerného puchu. Z našeho lůžka vyhazujeme jakéhosi chasníka, jeho kouřem a potem nasáklé věci letí za ním. Bohužel jeho boty zůstávají pod lůžkem, posledního zdroje zápachu se zbavujeme až ráno. Naštěstí se nám podaří kupé trochu vyvětrat. Dvě noci jsem se nemyl, lvovský prach mě štípe po celém těle, a tak se ještě před spaním pomocí utěrky umývám, což jest v jedoucím vlaku při střídavém stání na jedné noze docela zábavné.

sobota 13. srpna - Prohlídka Užhorodu a přesun do Košic

Probouzím se někde před Čopem. Hory máme dávno za sebou, teď se vlak probíjí množstvím seřadišť a překladišť čopského uzlu. Ještě si stihnu popovídat s jedním z našich spolucestujících, univerzitním profesorem z Kyjeva, který cestuje do Maďarska na orientační běžecké závody. K Čechům se hlásí, před čtrnácti dny byl na závodech u nás.
Trať užhorodské pionýrské železnice vedené podél řeky Už.
Trať užhorodské pionýrské železnice vedené podél řeky Už.
Foto Martin Janda (13. 8. 2005)
V devět hodin náš vlak přijíždí do Užhorodu. Nádraží však nepoznávám, před dvěma lety zde stála malá, nevzhledná nádražní budova. Dnes se zde tyčí nová velmi luxusně zařízená nádražní budova se vším možným komfortem. V jejím mramorem vyloženém podzemním patře necháváme bagáž v úschovně a vyrážíme na nedaleký autobusák najít si spoj na Slovensko. To však není jednoduché, tabule se spoji je nějak chaoticky udělána. Podle ní by měl jet v 16:50 h bus do Košic, ale raději se ptám otrávené princezny v kase. Ta mě však informuje zcela jinak. Nakonec kupujeme jízdenky na 16:10 h do busu směr Michalovce. Takže spojení je podobné jako před dvěma lety.
Lokomotiva TU2-018 čeká v počáteční stanici blízko užhorodské synagogy na nedělní službu.
Lokomotiva TU2-018 čeká v počáteční stanici blízko užhorodské synagogy na nedělní službu.
Foto Martin Janda (13. 8. 2005)
Když si Martin dostatečně nafotil zdejší autobusy, vyrážíme do centra města. Prvotní zájem je o stanici pionýrské železnice na břehu Uže. Máme však smůlu, železnička jezdí pouze v neděli. Procházíme centrum, navštěvujeme známou tržnici, kde se živíme oblíbenými čeburjeky - stánek spravují mladé slečny, už jenom kvůli tomu si dáváme ještě druhý nášup. Z tržnice se jdeme podívat k zámku a v příjemné kavárničce v parčíku pod zámkem si dáváme výbornou ranní kávu. Pak zase míříme do centra na pěší zónu a zkoušíme sehnat mapu města. To se daří až v malém knihkupectví, kromě Užhorodu brakujeme ještě mapy dalších ukrajinských měst. Podle mapy pak vyrážíme na konečnou pionýrské železnice v parku. Procházíme velmi pěknou ulicí, plnou zajímavých domků a zahrádek. Je zde i malá botanická zahrada, kterou se rozhoduji při zpáteční cestě navštívit. Podle mapy jsme našli konečnou stanici železničky v parku, fotografujeme a po kolejích se vracíme ke stanici v centru města.
Metanem poháněný autobus PAZ užhorodské maršrutkové MHD.
Metanem poháněný autobus PAZ užhorodské maršrutkové MHD.
Foto Martin Janda (13. 8. 2005)
Pak se vydáváme na mé naléhání do botanické zahrady. Stejně nás nic lepšího nenapadá, slunce docela pálí. Ochotný správce zahrady nás za dvě hřivny vpouští, máme se dle jeho slov procházet a oddycháť. Zahrada je zajímavá, plná cizokrajné vegetace a pěkných zákoutí s lavičkami. Na jedné z nich posedíme, oddycháme, studujeme mapy města. Pak se vydáváme k hlavní silnici s cílem prostudovat více zdejší systém maršrutkové MHD. Jedna z maršrutek nás dováží na ústřední maršrutkový terminál. Fotíme a pronásledujeme řidiče svými dotazy na fungování systému. Z některých informací na téma financování jsme však moudří nebyli, část řidičů tvrdila, že dotace vůbec nedostávají, jiní tvrdili, že jim město proplácí cca 50% nákladů zpětně za rok.
Čas odjezdu autobusu se začal blížit, znovu vyrážíme do blízké tržnice utratit poslední hřivny. Ráno nám jedna tetka za 10 hřiven vnutila dřevěné vyřezávané kuchyňské nářadí. Teď peníze utrácíme za sýry, salámy a šampáňo Oděssa. Budeme mít při posezení s přáteli co nabídnout. Jsem však vytočený, zjistil jsem, že mě jedna z prodavaček za salám docela obrala. Není čas nad tím dumat, jdeme na nádraží, vyzvedáváme batohy a schováváme do nich kontraband. Kupodivu letos nejsme terčem útoku drobných pašeraček, které by po nás chtěly spolupráci. Když však pozoruji ruch na hraničním přechodu, mnozí ze spolucestujících toho vezli určitě více než jen pro osobní potřebu.
Metanem poháněný autobus PAZ užhorodské maršrutkové MHD čeká v ústředném terminálu u tržiště na své cestující.
Metanem poháněný autobus PAZ užhorodské maršrutkové MHD čeká v ústředném terminálu u tržiště na své cestující.
Foto Miroslav Klas (13. 8. 2005)
Přes hranice se dostáváme bez větších problémů a za chvíli již vyhlížíme autobus do Košic na autobusáku v Michalovcích. Než přijede, vyrážím do blízké hospůdky na třetinku Bažanta. Je docela teplo a Bažant mi dělá dobře. Vracím se zpátky na nástupiště a sháním se po Martinovi. Ten už "obtěžuje" zdejší odstavené autobusy a raději mu jdu připomenout, že náš autobus je tu za chvíli.
Kromě autobusů ukrajinské a ruské výroby je možné potkat v Užhorodu i miniautobusy Ikarus.
Kromě autobusů ukrajinské a ruské výroby je možné potkat v Užhorodu i miniautobusy Ikarus.
Foto Miroslav Klas (13. 8. 2005)
Nová Sorka nás v pořádku dovezla do Košic a první naše kroky míří na vlakové nádraží najít si ranní spoj do Brezna. V plánu je si konečně projet středoslovensku transverzálku skrz doliny Nízkých Tater do Chvatimechu k Čiernohronské lesní železnici. První část plánu však musíme zavrhnout, v neděli ráno se rozumně z Košic vlakem do Chvatimechu nedostaneme. Míříme tedy na autobusák, kde naštěstí registrujeme v 7:00 bus do Čech jedoucí přes Brezno. Pak konečně vyrážíme na nocležnu ŽSR, která je přímo za autobusákem. Mají volno, cena je sice poněkud vyšší, ale s tím jsme počítali. Co nám však vyráží dech, je nutnost vyplnit formuláře pro cizineckou policii. Vskutku prapodivné pro bývalé bratry ve zbrani a sousedy v Evropské unii. Paní vrátná sdílí naše pocity, ale je nucena dopřáti sluchu nařízení. Martin jako správný provokatér uvádí jako zemi narození Československo.
Pozůstatky po časech předválečné Československé republiky lze v Užhorodu najít skoro všude.
Pozůstatky po časech předválečné Československé republiky lze v Užhorodu najít skoro všude.
Foto Martin Janda (13. 8. 2005)
V pokoji vysypeme svou špínu na podlahu a třídíme použitelné věci. Přece jenom jsme teď v civilizaci, nemusíme vypadat jak ušmudlaní chasníci. Mě však nějakou dobu mrazí, za boha nemohu najít svých 100,- Euro, které jsme měl jako železnou zásobu. Naštěstí je po usilovném prohledávání nacházím, mohu se tedy na Slovensku rozšoupnout. Vyrážíme na pořádnou večeři do města a v pěkné předzahrádce restaurace na náměstí si dáváme do nosu. Oba si objednáváme po pizze a já si ještě dávám salát. Obojí jsou však pořádné porce, mám co dělat, abych to do sebe nasoukal. Na předzahrádce je příjemně, hledíme přímo na nasvícenou gotickou katedrálu. Navíc sluneční výheň teď zchladil večerní déšť. Jen s velkou námahou se přepapán koulím zpět na ubytovnu, cestou ještě směňuji eura za slovenské kačáky v hotelové směnárně. Na ubytovně se pořádně sprchujeme, loupeme ze sebe několikadenní špínu. Jsme rádi, že s námi po třech nocích ve vlaku postel nehází.

neděle 14. srpna - Návštěva Čiernohronské železnice

Ráno nastupujeme do autobusu a sedáme si hned za řidiče, se kterými se Martin usilovně druží. Musím uznat, že cesta jižním a středním Slovenskem v autobuse má také své kouzlo. Cestou překonáváme několik průsmyků a soutěsek vápencových planin a vulkanických pohoří. Větší zastávku děláme pouze v Tisovci, pak už následuje cesta údolím podél známé ozubnicové železnice do Brezna. V Brezně na náměstí nám autobus do Čierneho Balogu ujel před nosem, další však naštěstí jede za hodinu. Dáváme si oběd ve stánku, ale buřty mě moc nenadchly. V krámku si alespoň kupuji sušenku, minerálku a dva filmy Polaroid. Zásoby filmů už došly, těším se na focení mašinek. Řidič autobusu nám ukazuje, kde v Balogu vystoupit, zastávka je jen kousek od nádraží lesní železnice.
Vlak Čiernohronské železnice.
Vlak Čiernohronské železnice.
Foto Martin Janda (14. 8. 2005)
V informační kanceláři železnice si necháváme batohy a nalehko vybaveni fotoaparáty vyrážíme za hezkého počasí na obhlídku. Trápí nás však nedostatek peněz, respektive slovenských korun. Utíkají mnohem rychleji, než jsme čekali, směnárna v obci bohužel není. Jedeme tedy parním vlakem do Vydrovy doliny, což je jen za 60,- Sk. Vlezli jsme si do otevřeného vagónu, kterým cestuje skupina táborníků, kteří ve Vydrově dolině přesedají na motorovou drezínu a po trati míří do táborové základny. Bezděky nám umožnili cestovat zadarmo, průvodčí se našemu vagónu vyhnul.
Parní lokomotiva ČKD ve Vydrově dolině.
Parní lokomotiva ČKD ve Vydrově dolině.
Foto Martin Janda (14. 8. 2005)
Ve Vydrově dolině je lesnická stezka. Je hezky, vyrážíme tedy na procházku v očekávání klasického zážitku ze stezky s pár informačními cedulemi. Skutečnost nás však velmi mile překvapila. Na stezce jsme našli nejen poutavě napsané informační cedule, ale také historické lesní stroje včetně lanovky, skluzy na dřevo, jezírka, staré horárně a hezky upravená zákoutí. Nakonec jsme tříkilometrovou stezku šli přes dvě hodiny. Spokojeni a nadšeni z krásného počasí a pěkného prostředí jdeme podél trati do Čierného Balogu. Cestou si chceme vyfotit parní vlak a dlouho si vybíráme fotofleky. Jaké je pak naše rozčarování, když místo parní lokomotivy přijíždí souprava zezadu tlačená pouze motorovou lokomotivou.
Po příchodu do Balogu na nádraží jsme začali řešit otázku peněz a dnešního noclehu. Rána v horských údolích bývají chladná i v létě a my jsme nebyli na bivakování dobře vybaveni. Nejprve se nám podařilo dohodnout výhodný nákup triček a dalších upomínkových předmětů v informační kanceláři za naše eura. Ochotná vedoucí nás pak odkázala na místní šéfy provozu, kteří nám dovolili nocovat v odstaveném rumunském pětiokeňáku. Budeme mít alespoň nějakou ochranu před chladem.
Do tmy je ještě daleko, a tak necháváme batohy ještě v kanceláři a vyrážíme špacírem po kolejích úzkokolejky směrem na Hronček. Na konci obce se obracíme, zastavujeme se ještě v místní kolibě prozkoumat, za kolik by se nechalo zde navečeřet. Peněz už máme málo, zítra navíc musíme zaplatit autobus do Banské Bystrice. Po zjištění cen však rychle míříme zpět na nádraží, protože v sedm se zavírá kancelář kde máme schované své batohy. Na vycházce jsme si docela zašli, na nádraží přicházíme až po sedmé, batohy jsou nám však k dispozici. Zjišťujeme, že se na nádraží nachází také restaurace, halušky si proto nechám přinést přímo k venkovním stolečkům na peróně. Před servírkou děláme pořádnou ostudu, studujeme ceny v jídelním lístku a přepočítáváme poslední drobné. Naštěstí nám to vychází akorát. S podvečerem se přesouváme do vyhrazeného pětiokeňáku. Navlíkám na sebe všechno, co mám v batohu, a zalézám do spacáku. Dlouho však klid ke spánku není, okolo vagónu hrají malí puberťáci schovávanou a neomaleně dupou na předních plošinkách vozu. Nabývám dojmu, že ještě pár takových nocí a z muzeálních exponátů železnice udělají tihle pišišvoři hromadu šrotu.

pondělí 15. srpna - Banská Bystrica a cesta domů

Ráno bylo dle očekávání pěkně chladno, rozmrzáme teprve v autobusu do Banské Bystrice. Po příjezdu jdeme na vlakové nádraží zjistit, jak je to s lehátkem na večerní vlak do Plzně. Zatím jsou nějaká volná, a proto zjišťujeme cenu a vyrážíme do blízkého Kauflandu vyměnit potřebné peníze. Rovnou si tam v cukrárně dáváme dobrou snídani. Vracíme se na nádraží, kupujeme jízdenky, bagáž necháváme v úschovně a ještě brakujeme jízdní řády ŽSR včetně pohlednic s tatranskou dopravou v informační kanceláři.
Banská Bystrica.
Banská Bystrica.
Foto Martin Janda (15. 8. 2005)
Pak teprve vyrážíme do města. Na hlavním náměstí dlouho sháníme informační kancelář. Potřebujeme zjistit, zda je otevřená Harmanecká jeskyně, kam bychom se během odpoledního přesunu přes harmanecký průsmyk do Vrútek rádi podívali. Smradlavých měst máme již dost, Čierny Balog se nám moc líbil, a tak bychom rádi zas do přírody. Počasí však na výlet přívětivé není - je zataženo, docela chladno, odpoledne se navíc rozpršelo. Návštěva jeskyně by tedy byla ideální náhražkou. Ovšem, jak nám sdělila pracovnice informační kanceláře, v pondělí jsou jeskyně zavřené. Ptáme se tedy na náhradní cíle cesty a je nám doporučeno muzeum Slovenského národního povstání. Po delším hledání jej nacházíme, ovšem vzhledem k pondělku opět zavřené. A tak si alespoň prohlížíme v parku vystavená historická děla a tanky.
Protože se nezdařila návštěva muzea, hledáme ještě další cíl poznávání. Na mapě města nás zaujala vyznačená trasa nákladní lanovky do cementárny. Autobusem vyrážíme na její průzkum, ale po vystoupení na příslušné zastávce jsme lanovku nikde nenašli. Zřejmě byla zrušená. Po návratu do města se opět rozdělujeme, Martin si jde fotit dopravu, já mířím zase na náměstí. Muzeum středního Slovenska je naštěstí otevřené i v pondělí, uchyluji se do něj včas, zrovna začíná pršet. Muzeum mě moc nenadchlo, ale aspoň se něco málo dovídám o historii Banské Bystrice. Před muzeem jdu do předzahrádky na pivo a pak mířím opět na nádraží za Martinem.
Martin se mezitím věnoval autobusům na místní odstavné ploše a díky tričku s nápisem "Ykpaiha" jej řidiči ani moc nevyslýchali ("Něpýtaj sa ho, čo robí, je to cudzinec."). Když se pak rozpršelo, ukrýval se i s foťákem střídavě pod střechami nástupišť vlakového a autobusového nádraží. Martin mi taky líčil čerstvý zážitek, jak ho díky tričku nějaký ukrajinský řidič autobusu považoval za svého krajana.
Narychlo si v Kauflandu znovu měníme peníze, bereme z úschovny batohy a před čtvrtou odpoledne nás nová motorová jednotka řady 840 veze vstříc 22 tunelům trati Edvarda Beneše. Vrcholový tunel o délce 4,7 km si užívám zpoza stanoviště strojvedoucího, je to nevšední zážitek. Vpodvečer přijíždíme do Vrútek, bágly opět putují na 2 hodiny do úschovny a s Martinem jdeme prozkoumat zdejší depo. To bylo však již před lety zrušeno, fotíme si pouze několik vraků vozidel včetně Modrého šípu. Železniční muzeum je zavřené a marně sháníme někoho, kdo by nás do něj pustil. Podél kolejí se vracíme zpět do stanice, železničář na stavědle nás však vyhání. Jdeme tedy na svoji poslední expediční večeři do mexické restaurace u nádraží. Jak však zjišťujeme, za vcelku honosným názvem a interiérem se skrývá obyčejná nalévárna a hlady by nás tu nechali umřít. Nakonec jsme se však dobře najedli v malé jídelně v obchodním středisku.
Pak nás čeká již nástupiště a náš lehátkový vagón do Čech. Cesta uběhla v pořádku, jen si před slovensko-českými hranicemi z Martina utahuji, ať ve svém ukrajinském tričku začne mluvit na celníky rusky. Mohla by být psina. S celníky však žádné problémy nejsou. Cestou přes noční Čechy si však říkám, o kolik pohodlnější bylo cestování ukrajinskými vlaky. Pro samé brzdění, akceleraci, výhybky a světlo i hluk na nádražích nemohu pořádně usnout. Ráno 23. srpna vystupujeme za uplakaného počasí v Plzni na perón. Zdrávi a plni zážitků jsme letošní expedici Ukrajina 2005 - Po stopách wehrmachtu, úspěšně dokončili.

Vyhledávání

Kalendář akcí

loader