Get Adobe Flash player

Tyto stránky provozuje občanské sdružení Společnost pro veřejnou dopravu a jsou věnovány našemu kamarádovi Jiřímu Hertlovi (1960 - 2002), spoluzakladateli sdružení i jeho internetových stránek.

Evropa

ua2005

Toulání Ukrajinou 2005 - II. část

Loď Saturn na lince Knížecí přístav - Severní strana v krymském přístavním městě Sevastopol.
Loď Saturn na lince Knížecí přístav - Severní strana v krymském přístavním městě Sevastopol.
Foto Martin Janda (9. 8. 2005)

úterý 9. srpna - Návštěva Sevastopolu

Vstáváme opět ve čtvrt na sedm a na rozdíl od včerejška si stíháme před nástupem do vlaku do Sevastopolu koupit svačinu. Vlak uhání po jednokolejce k největšímu krymskému přístavu. Panuje tu čilý nákladní provoz, často musíme stát ve stanicích a křižovat se s protijedoucími vlaky. Trať do Sevastopolu je vedená horským údolím se dvěma velkými viadukty. Během klesání k sevastopolskému zálivu projíždíme i několik dlouhých tunelů, jejichž portály jsou obehnány ostnatým plotem a některé dokonce střeženy. Z tohoto úseku je také krásný výhled na přístav včetně válečných lodí.
Památník ztraceným lodím u vjezdu do sevastopolské zátoky.
Památník ztraceným lodím u vjezdu do sevastopolské zátoky.
Foto Martin Janda (9. 8. 2005)
Po příjezdu do Sevastopolu nasedáme do trolejbusu ZIU, který nás od výškové úrovně mořské hladiny vyveze strmou silnicí do města na hlavní náměstí, kterému vévodí socha ruského národního hrdiny admirála Nachimova. Na rozdíl od salónních hrdinů Lenina a Stalina si tato legenda krymské války pomník za svou statečnost skutečně zaslouží. Stanovujeme si cíl - trolejbusové depo č. 1, kam za nějakou dobu nabitým trolejbusem dojíždíme.
Před depem chystám "somrovací soupravu" - tak pracovně nazývám materiály o českých dopravních prostředcích, útočím nachystanými větami na překvapené osazenstvo vrátnice a za chvíli již sedíme u náčelníka depa v kanceláři. Ten je ochotný, pěkně s ním podebatujeme a na závěr nám dává dárek, ze kterého mám upřímnou radost - velmi výživnou zajímavou knížku ke sto letům elektrické dopravy v Sevastopolu, včetně historie ostatních tramvajových provozů na Krymu. V depu č. 1, které jsme navštívili, však trolejbusy nejsou, slouží pouze pro jejich těžkou údržbu, a tak odjíždíme do depa č. 3 na konečné linky 18.
Cestou projíždíme celé město rozkládající se na mnoha pahorcích nad mořem. Jedna z konečných trolejbusu, Pláž Omega, leží dokonce u pláže, fotíme si zde ZIUčko s mořem v pozadí.
Trolejbus ZIU v dílnách depa č. 3.
Trolejbus ZIU v dílnách depa č. 3.
Foto Martin Janda (9. 8. 2005)
V depu č. 3 nějakou chvíli trvá, než nás dědula z vrátnice dovede k tomu správnému "glavnemu inženierovi." Během této anabáze absolvujeme ještě hovor s náčelníkem provozu. S "glavnym inženierem" se pak jdeme podívat do dílen, nicméně se mi v tomto podniku zdá, že kdybychom sem vkročili bez dovolení, nikdo by nás stejně nevyhodil. Na odstavné ploše nám inženýr utekl, a tak si fotíme, co chceme. Martin však touží ještě po schématu trolejového vedení, jdeme tedy ještě jedou zkusit somrovat ke "glavnému inženieru". Ten se nás však zbavuje posazením do kanceláře své kolegyně, která má na starosti jízdenky.
Byla to upovídaná teta, která kromě dopravy vyprávěla také o životě na Ukrajině. Nemohli jsme ten příval slov zastavit a když už se zdálo, že jí po hodině dojde dech, dostala posilu. Její kolegyně byla také notně upovídaná a zvědavá, museli jsme vyprávět, jaké je to u nás, jak je to s výplatou a penězmi na žití atd. Kdyby neskončila pracovní doba, s tetami v kanceláři sedíme dodnes.
Na dvorku sevastopolského trolejbusového depa č. 3.
Na dvorku sevastopolského trolejbusového depa č. 3.
Foto Martin Janda (9. 8. 2005)
Odpoledne se zase linkou č. 18 vracíme do centra města, na sedačce u kabiny však únavou oba usínáme a řidička z nás má velkou srandu. V centru města korzujeme a když narážíme na přístav místního přívozu na druhou stranu zátoky, jdeme se svézt. Loď je plná, musíme stát a z plavby toho moc nemáme. Na druhé straně lezeme k památníku osvobození tyčícím se nad zálivem. Památník je nic moc, šílený bordel a špína kolem dokazují, jací jsou dnešní obyvatelé Krymu geroji.
Udělali jsme si z vršku pár fotek lodního provozu v zátoce a šli jsme zas zpět do přístaviště. Parník se už chystal odplout, Martin se však rozhodl koupit si od bábušky hrušku a než si nějakou vybral, parník i se mnou odplul. Tentokrát se mi podařilo proniknout na volnou palubu, a tak si to vychutnávám. Martin na druhou stranu připlul po krátké chvíli dalším parníkem. Jdeme dál korzovat po nábřeží, kde se to atrakcemi jen hemží.
Přívozní loď Saturn pro 160 sedících cestujících v Knížecím přístavu ve městě Sevastopol.
Přívozní loď Saturn pro 160 sedících cestujících v Knížecím přístavu ve městě Sevastopol.
Foto Martin Janda (9. 8. 2005)
Martin si ve stánku u delfinária kupuje jako suvenýr tričko s nápisem Ukrajina. Chvíli se pak pokoušíme zahlédnout dírou v plotu vlastní produkci delfínů - marně. V přístavišti pod mohylou osvobození si fotíme lodě, autobusy (jeden z nich, Karosu Prima, jsme později identifikovali jako bývalý majetek ČSAD Kroměříž) a přesouváme se na zdejší městskou pláž. Tou je však fádní betonové nábřeží plné lidí. Jít se převléci do houští je úkonem pouze pro otrlé, všude příšerný bordel - hromady odpadků, sklo, výkaly. Bordel plave v moři zamořeném navíc chaluhami, a tak se zde dlouho nezdržujeme. Krátce se vykoupeme, odoláme útoku místního pokoutného maséra, který se na nás rozhodl přiživit (evidentně chudák nechápal, když jsem prohlásil, že je pro mě drahý :-) a rychle mizíme z tohoto nepěkného místa. I přes pěkný západ slunce nad odplouvajícími lodičkami má toto místo k romantice pláže v Moločnu hodně daleko.
Odpočívající trolejbus ZIU sevastopolské linky č.18 na konečné u depa č.3.
Odpočívající trolejbus ZIU sevastopolské linky č.18 na konečné u depa č.3.
Foto Martin Janda (9. 8. 2005)
Je pomalu čas se vypravit na nádraží k poslednímu vlaku do Simferopolu. Jdeme pěšky dolů k nádraží silnicí nad zátokou a pořizujeme za zapadajícího slunce záběry válečných lodí, které zde máme jak na dlani. Jedna z místních jachet patří podle slov kolemjdoucího domorodce dokonce samotnému prezidentu Juščenkovi. Na nádraží však marně sháníme něco rozumného k snědku, nakonec nám musí stačit předražené brambůrky. Já tradičně opět koštuji místní pivo, Martin mě peskuje ve vlaku, abych ho náhodou nevylil. Už za noční tmy jedeme zas "elektropójezdem" domů, cesta mi díky darované knížce o sevastopolské dopravě rychle utekla.
Na večeři jdeme tedy až v Simferopolu. Dáváme si "šaumu", pečené kousky masa v arabské placce se zeleninou. Marně však říkám prodavačce, aby mi tam nedávala majonézu - stejně jsem ji tam měl. Příští ráno bohužel potvrdí mé tušení, že se po majonéze ve zdejším klimatu nejspíš pos... Po večeři už pozdě v noci míříme do naší "kvartýry".
Jižní zátoka blízko vlakového nádraží slouží opět obchodnímu loďstvu. Kromě lodí je však dodnes domovem několika dieselových ponorek.
Jižní zátoka blízko vlakového nádraží slouží opět obchodnímu loďstvu. Kromě lodí je však dodnes domovem několika dieselových ponorek.
Foto Martin Janda (9. 8. 2005)
V našich krajích je zvykem, že po otevření dveří domova nás vítá vřelá náruč ženy a když ta ne, tak alespoň uslintaný pes. Na Ukrajině, když není jedno ani druhé, musíme vzít zavděk i pořádným broukem nad postelí. Martin si ho hned fotí, alespoň můžeme doma s nějakým entomologem probrat, co že jsme to vlastně viděli. Entomologie není náš silný obor a našinec - pokud snad nedělá v pivovaru - se se švábem moc nepotkává. Jdeme však v klidu spát i s domnělým švábem na zdi.

středa 10. srpna - Prohlídka Simferopolu

Večerní tušení se nemýlilo, pos... jsem se. Na dnešek si ordinuji raději dietu. Ráno si přišla pro klíč od bytu bábuška, balíme věci a vyrážíme na nádraží. Batohy jdou do úschovny a my odcházíme na trolejbusové nádraží, kde se domlouváme na dnešním programu. Martin touží po projížďce meziměstskou trolejbusovou linkou do Jalty, mě se však po ranním zážitku na WC cestovat dálkovou trasu trolejbusem nechce. Martin nad samostatným výletem váhá, má obavy hlavně kvůli jazykové bariéře. Protože by ho moc mrzelo přijít o hlavní hřeb celé letošní expedice, nakonec se po mém přesvědčování na cestu vydává. Já si letos trasu tedy neprojedu, už jsem ji stejně projel před dvěma lety.
Čilý ruch trolejbusové zastávky v centru Simferopolu.
Čilý ruch trolejbusové zastávky v centru Simferopolu.
Foto Miroslav Klas (10. 8. 2005)
Za Martinovou "čtrnáctkou" se po 9. hodině zaprášilo a já vyrážím na prohlídku Simferopolu. Tentokrát se vydávám navštívit dosud neznámá místa tohoto města, kde jsme před dvěma lety strávili celý týden. Místem nepoznaným byl i park J. Gagarina se svými lunaparkovými atrakcemi a jezírkem s provozem šlapadel. Poté mířím na jih města k simferopolské přehradě. Přehradní hráz je však nepřístupná, jezero je totiž zásobárnou pitné vody pro město. Tak se alespoň příjemnou procházkou podél polovyschlé řeky vracím zpět do města. Zastavuji se ještě v botanickém parku místní univerzity, kde však nenalézám nic zajímavého. Podle mapy pak docházím k místu, které mělo být prastarým Simferopolem. Místo ruin s popisnými cedulkami však nalézám pouze holý pahorek, a tak se obracím zpět do města.
Zeleninové speciality prodávané v centrální tržnici Simferopolu nadchnou každého gurmána a vegetariána.
Zeleninové speciality prodávané v centrální tržnici Simferopolu nadchnou každého gurmána a vegetariána.
Foto Miroslav Klas (10. 8. 2005)
Hlavní městská tržnice je mnohem zajímavější, zde to skutečně žije. Prodává se všechno možné - ryby, drůbež, pečivo, šašlik, nakládaná zelenina atd. Procházím se, očichávám, fotografuji, ale na ty dobroty si z preventivních zdravotních důvodů tentokrát nechávám zajít chuť. Jde to ztěžka, prodavačky, které vyfotografuji spolu se zbožím, mi zdarma nabízejí, ať ochutnám, ale s díky odmítám. Evidentně jsem je tím však urazil, což mě mrzí. V centru korzuji po pěších zónách, u minerálky v předzahrádce restaurace píšu pohlednice domů. Pak se přesouvám na nádraží, kde si z lávky fotografuji čilý ruch ve stanici. Dva Čmeláci určení pro staniční posun se opravdu nezastaví, z nádraží teď odjíždí či přijíždí každou chvilku vlak. Do půl sedmé večer, kdy máme s Martinem sraz před úschovnou zavazadel, zbývá ještě pěkná chvilka, a proto přemýšlím, kam se ještě podívám.
Na zastávce nastupuji do prvního trolejbusu, který přijel, a mířím na simferopolské letiště. Doby, kdy z letiště jezdily dálkové trolejbusy přes Simferopol do Jalty, jsou dávno pryč, dnes sem jezdí pouze linka 9 a to ještě jednou za 20 - 30 minut. Prohlédl jsem si letiště, rozpis letů a vrátil se na konečnou trolejbusu. Trolejbus mi však ujel před nosem a na další čekám docela dlouhou dobu, takže k vlakovému nádraží se vracím o pár minut opožděn.
Dálkový trolejbus Škoda 14Tr vjíždí do cíle své cesty - letoviska Jalta.
Dálkový trolejbus Škoda 14Tr vjíždí do cíle své cesty - letoviska Jalta.
Foto Martin Janda (10. 8. 2005)
S Martinem se však nakonec přece jen shledáváme. Navzájem si sdělujeme své zážitky. Martin mi vyprávěl přibližně toto:
"Když jsem nastoupil do trolejbusu v Simferopolu, zjistil jsem, že zákon schválnosti funguje i tady. K smrti nerad sedím v trolejbuse zády ke směru jízdy, dělá se mi tam trošku špatně. Takových sedadel je naštěstí v trolejbuse jen málo, snad jen dvě před zadními dveřmi. No a kam myslíš, že mi prodali místenku? No správně, přesně tam. Takže nakonec jsem půl cesty seděl s nohama v uličce, půl cesty radši stál. Náš trolejbus tedy opustil město a vydal se přes horský hřeben dolů k moři. Dlouhé táhlé klesání nevydržela elektrická brzda, takže cesta byla zpestřena krátkým pobytem na zastávce před vozovnou v Aluště, která posloužila jako technická pauza pro trolejbus, kuřácká pro většinu cestujících a fotografovací pro mě. Po zbytek cesty jsem stál a rozhlížel se, kde budu chtít cestou zpět vystoupit a fotit. V Jaltě jsem pak zkusil poprosit řidiče naučenou větou, aby mi půjčil na ofocení jízdní řád. Z odpovědi jsem pochopil, že nechce přijít o práci a bral jsem to tedy jako odmítnutí. O to víc mě překvapilo, když mě řidič odtáhl k místní dispečerce, která udělila potřebný souhlas."
Pěkně udržované trolejbusy Škoda 9Tr dodnes drtí na hlavní jaltské lince č. 1 svým tříminutovým intervalem většinu maršrutkové a taxíkové konkurence v lázeňském letovisku.
Pěkně udržované trolejbusy Škoda 9Tr dodnes drtí na hlavní jaltské lince č. 1 svým tříminutovým intervalem většinu maršrutkové a taxíkové konkurence v lázeňském letovisku.
Foto Martin Janda (10. 8. 2005)
"Po krátké přeháňce jsem se vydal na výlet po městě linkou 1. Jezdily na ní pestře zbarvené devítky - jako ostatně na všech jaltských linkách, protože jiné vozy zdejší depo snad ani nemá. Zatímco linky 2 a 3 vedou do vesnic na "trase" směrem na Aluštu, jednička je skutečně městskou linkou. Vede na opačný konec města a ukončena je blokovou smyčkou. Kousek jsem se tedy svezl, kousek jsem šel pěšky, pak jsem se zase svezl - a byl jsem zpět na trolejbusovém nádraží. Zbyla ještě nezbytná maličkost - zajít za řidičem: "Dobryj děň, já voditel trolejbusu z Čech, možno pasmatriť rozpisanie jazdy? Da?" Spasíba!" "
Trolejbus 9Tr na cestě podél pobřeží z obce Nikolajevka do Jalty - v pozadí impozantní krymské hory.
Trolejbus 9Tr na cestě podél pobřeží z obce Nikolajevka do Jalty - v pozadí impozantní krymské hory.
Foto Martin Janda (10. 8. 2005)
"Vzápětí se vydávám pěšky kolem trolejí a kolem silničních ukazatelů "Simferopol 80 kilometrů tudy". Silnice stoupá od pobřeží několik kilometrů do kopce a vedle mne se otevírá krásný výhled na město a na moře. Cestou fotím vše kolem - přírodní scenérie, trolejbusy a kolemjedoucí karosy. Po několika kilometrech přicházím ke konečné trojky, dál už jezdí jen meziměstské linky. Nastoupím tedy do trolejbusu na jedné z nich, mým cílem je Artěk. Proč Artěk? Tohle jméno si pamatuju z vyprávění mých rodičů, pokud mě paměť neklame, měl tam snad být nějaký mezinárodní pionýrský tábor pro zvlášť zasloužilé pionýry. A fotka obrovské kamenné vatry se zdí s nápisem "Meždunarodnyj dětskij centr" a s trolejbusem nesmí chybět!"
Ruch na trolejbusovém nádraží v Aluště.
Ruch na trolejbusovém nádraží v Aluště.
Foto Martin Janda (10. 8. 2005)
"Fotím, fotím a vzápětí mě další trolejbus odváží do Alušty. Zde se pěšky vydávám ke konečné ve městě. Cestou procházím tržištěm, kupuji tu nějaké suvenýry pro rodinu - ale chtělo by to něco pěkného, žádnou ptákovinu. Nakonec vybírám mističky s krásnými škeblemi a mušlemi. Budou se líbit. Konečná trolejbusu mi nabízí i třešničku na dortu v podobě dílenského trolejbusu 9 Tr s obrovským nápisem Techpomošč na boku. Neodolám a jdu fotit."
"Mé počínání neunikne trojici mužů v oranžových vestách nudících se na židlích před vozem, pro které jsem výrazným zpestřením služby. Následuje obvyklá série otázek - kdo jsem, co tu dělám, odkud jsem, kde pracuju a kolik tam vydělávám. I další rozhovor je zajímavý: Bavíme se o trolejbusech u nás a u nich, co je stejně, co je jinak. Následuje krátká prohlídka interiéru trolejbusu, kterou však přeruší hlášení rozhlasu - pánové jsou povoláni do akce. Já si tedy aspoň vyfotím pár dalších trolejbusů a pak se vydám pěšky ke stanici něčeho, co mě odveze do Simferopolu. Čas srazu asi zmeškám, naštěstí jsme se domluvili, že když se nezdaří v 17:30, bude další sraz v 18:30, 19:30..."
"A hele, maršrutky, že bych se svezl? Budou určitě rychlejší, pohodlnější a dražší než trolejbus - no zkusíme to. Zkusil jsem a do cíle dojíždíme pár minut po uplynutí akademické čtvrthodinky - naštěstí je Míra ještě v dohledu. Docela se těším, až se dozvím, co dělal on."
Tím Martinovo vyprávění končí a dále už zase budu popisovat společné zážitky.
Šestinápravové lokomotivy ČS 2 dněpropetrovského depa běžně zajíždějí do Simferopolu v čele dvacetivozových dálkových expresů.
Šestinápravové lokomotivy ČS 2 dněpropetrovského depa běžně zajíždějí do Simferopolu v čele dvacetivozových dálkových expresů.
Foto Martin Janda (10. 8. 2005)
Po společném setkání před vchodem do nádražní úschovny dumáme, jak si ukrátit čas do odjezdu našeho vlaku. Nasedáme do trolejbusu č. 6 a jedeme na zastávku u polikliniky, která je mi důvěrně známá, protože je odsud kousek k domu, kde jsme bydleli předloni. Místo návštěvy bydliště jsme však zamířili k dílnám těžké údržby trolejbusů, které jsou také blízko. Dle očekávání nás však již vrátný do areálu nepustil, a tak Martin přišel o pohled na poslední zachovalé koleje v dílnách po simferopolských tramvajích. Udivilo mě, že nikde v areálu nebylo vidět žádný trolejbus, jen parkoviště soukromých vozidel a náklaďáků.
Po nezdařené návštěvě dílen jsme se přesunuli na internet do místní počítačové herny. Po vyřízení nutné korespondence se vracíme trolejbusem k nádraží, Martin vyráží do Mc Donaldu použít tamní "hygienické zařízení" (McDonald má přeci jen určité standardy, které jsou dodržovány na Ukrajině stejně jako v USA) a já do prodejny suvenýrů pro krymské tričko a osušku. Úspěšně utrácíme peníze, jdeme pro bagáž a přesouváme se ještě do nádražní nocležny, kde, jak doufám, mě nechají osprchovat. Osprchovat mě otrávená a věčně soukromě telefonující děžurná nechala, ale za 5 hřiven, které si naúčtovala, bych očekával, že by ze sprchy nějaká voda mohla téci - v mém případě pouze kapala, střídavě horká či studená. Za neustálého klení se však alespoň trochu myji a osvěžuji. Právě včas nastupujeme do vagónu a za chvíli již zalezlí ve spacáku nevíme o světě.

čtvrtek 11. srpna - Zastávka v Dněpropetrovsku a cesta na sever

Imperiální monumentálnost vyniká z každého většího ukrajinského nádraží. Vliv ruského velikášství se nezapře - to, co však následuje za nádražím, již tak nádherné nebývá.
Imperiální monumentálnost vyniká z každého většího ukrajinského nádraží. Vliv ruského velikášství se nezapře - to, co však následuje za nádražím, již tak nádherné nebývá.
Foto Martin Janda (11. 8. 2005)
Vagónová dežurná nás budí ve čtyři hodiny ráno, za okny vlaku se již míhá dněpropetrovské nákladové nádraží. Než však přejedeme nám důvěrně známý ocelový most před osobním nádražím, ještě to nějakou chvíli potrvá. Na nádraží dáváme bágly do úschovny a jdeme do města. Ještě za ranního rozbřesku aspoň fotografujeme nádherně nasvícenou nádražní budovu a první tramvajové spoje. Pěšky se šouráme do centra města kolem tržnice a nad mapou dumáme, kam se podívat. Tramvaje teprve začínají jezdit, nakonec volíme linku 7, ze které bychom měli přestoupit na dlouhatánskou linku 12 vedoucí na periférii města. Tramvaj linky 7 nás však dováží poněkud jinam, než jsme čekali, s překvapením poznáváme zastávku, na které jsme nastupovali první den po příjezdu ze Lvova. Vystupujeme, chvíli fotografujeme a vracíme se zpět linkou 7 k místu, kde jsme zahlédli odbočující trať. Trať sice byla, ale neprovozní z důvodu rekonstrukce.
Tramvaj Usť Katav v zastávce na periférii velkoměsta.
Tramvaj Usť Katav v zastávce na periférii velkoměsta.
Foto Martin Janda (11. 8. 2005)
Zklamáni jedeme usť katavským vozem linky č. 5 na druhou stranu města. A děláme dobře. Trať vede průmyslovou oblastí dýmajících továren v souběhu s hlavní železniční tratí na Kyjev, kde každou chvíli projíždí nějaký zajímavý vlak. Konečná linky je v sídlišti Zapadnoje, kde se setkáváme s překvapivou reakcí místních obchodníků. I když je krámků a tím pádem i konkurence v okolí požehnaně, prodavačky nás vyhánějí, že prý ještě není oficiálně otevřeno. To je poněkud překvapivá zkušenost, většinou se krámky předhánějí ve snaze získat kšeft. Až ve třetím krámku mi prodávají alespoň vodu. Jedeme tramvají nazpět a děláme si zastávku u vchodu do jednoho ze závodů. Fotografujeme tramvaje i provoz na železniční trati. Já se také zaměřil na pěkný historický náklaďák KRAS. Jeho řidič se mě pak nevrle ptal, proč si to fotím. Když se ode mne dozvěděl že je to "óčeň krasívaja mašína", jen nechápavě zakroutil hlavou, skočil za volant a na rozloučenou vychrlil pořádný čoud z výfuku.
Usť Katavská tramvaj před bránou dílen depa č. 4 v Dněpropetrovsku.
Usť Katavská tramvaj před bránou dílen depa č. 4 v Dněpropetrovsku.
Foto Martin Janda (11. 8. 2005)
Když jsme se dost nafotili, popojeli jsme několik stanic k tramvajové vozovně č. 4, kde jsou deponovány vozy Usť - Katav. Šéfinženýr sice toho mnoho nenamluví, ale je docela ochotný a provádí nás svým královstvím. Nám se samozřejmě nejvíce líbily různé překopávky usť katavů na pracovní vozy. Byl tu vůz s jeřábkem, se svářečkou, s kropící cisternou a mnoho dalších mechanismů. V depu jsou k vidění i obě repliky historických tramvají, z nichž jedna v sezóně pravidelně vozí cestující od nádraží do centra. Šéfinženýr nás také zavedl do své kanceláře, kde máme možnost zahlédnout místní vymoženost - dva počítače. Na jednom se zpracovávaly jízdní řády, na druhém se suverénně hrály hry i přes přítomnost šéfů a "zahraniční delegace." Nutno podotknout, že výpočetní technika je ve většině ukrajinských dopravních podniků věc neznámá.
Práce na vyvázaném dvoukolí tramvaje T3 v dílnách depa č. 3 v Dněpropetrovsku.
Práce na vyvázaném dvoukolí tramvaje T3 v dílnách depa č. 3 v Dněpropetrovsku.
Foto Martin Janda (11. 8. 2005)
Po hezké exkurzi se loučíme a vyrážíme ještě do tramvajového depa č. 3, které jsme se neúspěšně pokoušeli navštívit první den v Dněpropetrovsku. Tentokrát máme větší štěstí, šéfinženýr je velmi sympatický a ochotný. Opět nás provádí svým královstvím, které je plné českých vozů T3. Ukázali nám i nejnovější přírůstek vůz T3JUG, což je licenčně vyráběná ukrajinská T3M. Dostáváme knížku o MHD a Martin ještě k tomu navíc několik velkých samolepících schémat dněpropetrovské MHD. Dněpropetrovské tramvajové linky mu budou viset v pokoji nad postelí, včetně nadprůměrně velikých buřtů masozávodu, který vydání schémat sponzoroval.
Dvoudveřové tramvaje T3 jsou přednostně vypravovány v Dněpropetrovsku na linku č. 17.
Dvoudveřové tramvaje T3 jsou přednostně vypravovány v Dněpropetrovsku na linku č. 17.
Foto Martin Janda (11. 8. 2005)
Nadšeni z vřelého přijetí jedeme zpět do centra a dumáme, co podnikneme se zbylým časem, který se zas povážlivě krátí. Nakonec vyhrává fotografování v ulici Tramvajnaja. Nasedáme opět do oblíbené linky č. 9 a po chvilce vystupujeme v ulici, která svým povrchem nepřipomíná ani regulérní tramvajovou trať, ani komunikaci pro silniční vozidla. K údivu usedlíků si jejich ulici s projíždějícími tramvajemi fotografujeme ze všech směrů. Jde to však špatně, je poledne, slunce jde natvrdo v ose ulice. Buď je čumák předek tramvaje ve stínu, nebo se od čelního skla odráží světlo.
Ani Stepní, Předpotopní či Dřevěná ulice... tato ulice se jmenuje Tramvajnaja.
Ani Stepní, Předpotopní či Dřevěná ulice... tato ulice se jmenuje Tramvajnaja.
Foto Martin Janda (11. 8. 2005)
Po poledni jsme zase zpátky ve městě, rychle svačíme u Mc Donald's a dokupujeme zásoby do vlaku. Po 13. hodině již náš rychlovlak vyjíždí směr Lvov. Máme opět plackartnyj vagón, bohužel tentokrát máme obě lehátka nahoře a tudíž nemůžeme ovládat žádné místo na sezení, ani bedny na bagáž pod spodními lehátky. Dolní lehátka okupuje málomluvný strejda a korpulentní teta. Martin tomu nevěnuje pozornost, úspěšně na svém lehátku podřimuje. Mě to však nebaví, rád bych si četl v získané knížce o sevastopolských tramvajích. Naštěstí tetka z dvoulůžka u protějšího okna odešla drbat vedle s naší sousedkou odspoda, a tak si drze sedám na její místo, střídavě si čtu a koukám z okna. Ubíhající krajina je zvlněná, plná polí, pastvin, lesíků a občasných vodotečí, nevidím však téměř žádná obydlí. Rovinatému terénu odpovídá tempo našeho rychlovlaku. Na dvoukolejné trati neúnavně dobrou stovkou ukrajuje další kilometry štreky - stanice či úseky, kde by musel zvolnit své tempo, tu prakticky nejsou. Okénko u záchodu se nechá kousek otevřít a tak z něj občas pozoruji v zatáčkách dlouhatánský had našeho vlaku.
Mohutné kolosy dvoudílných lokomotiv VL 80 z novočerkašské lokomotivky dodnes vládnou v čele těžkých rychlíků a nákladních vlaků magistrálám v severozápadní Ukrajině.
Mohutné kolosy dvoudílných lokomotiv VL 80 z novočerkašské lokomotivky dodnes vládnou v čele těžkých rychlíků a nákladních vlaků magistrálám v severozápadní Ukrajině.
Foto Martin Janda (11. 8. 2005)
Kolem 16. hodiny zastavujeme na 20 minut v jedné ze stanic, kterou si již pamatuji z cesty ze Lvova do Dněpropetrovska. Zdejší nádražní trhovci prodávají ve velkém plyšové hračky všech velikostí a druhů. Jak nám bylo sděleno, jsou to domácí produkty zaměstnanců zdejší továrny na hračky. Plyšový tygr v téměř životní velikosti se zde nechá koupit za cca 500,-Kč. Takový plyšový tygr má však jeden zásadní nedostatek - nedá se sníst. Naštěstí zde bábušky prodávají i normální jídlo, po chvíli si již pochutnávám na čerstvě vařených pelmeních s bramborovou náplní.
Seznamte se - sušené rybky. Na venkovských nádraží běžný sortiment rychlého občerstvení, místo hambáčů a horkých psů:-). Pro našince naštěstí vedle bábušky prodávají vynikající pelmeně, sušenky či domácí buchty.
Seznamte se - sušené rybky. Na venkovských nádražích běžný sortiment rychlého občerstvení, místo hambáčů a horkých psů:-). Naštěstí bábušky prodávají také vynikající pelmeně, sušenky či domácí buchty.
Foto Miroslav Klas (11. 8. 2005)
Večer jsme měli větší zastávku ve stanici Znamenka, kde jsme již společně s Martinem, který se konečně vyhajal, zbaštili kus dortu místní trhovkyně. Prodávali zde i sušené ryby, na ty jsem už Martina nenalákal. Kolem 21. hodiny jdeme na kutě, dole pod námi se však rozjíždí družební mejdan. Málomluvný strejda se vyspal a zorganizoval sezení s tetkami. Za chvíli již vodka tekla proudem, salámek putoval vůkol a ač jsme se bránili, museli jsme se družit také. Svým dílem jsme však opět trapně nepřispěli, vřelé uznání za naše instantní polívky soudruha Ho-či-mina bychom stejně nedostali. Tetky se rozdováděly a měly z nás pěknou srandu. Z Martina si utahovaly, že vypadá jak německý Číňan, k čemuž jsem kamarádsky pomohl prozrazením tajemství, že Martinův dědeček padl u Stalingradu - na nesprávné straně.
Pak však zmoženi událostmi přeci jenom usínáme, mejdan se však nakonec - i když ztišený - táhl až do půlnočních hodin. Neprozřetelně jsem se probudil a musel si dát ještě jedno kolo ukrajinské kořalky. Po tom se akorát zas pos... a nebo ráno oslepnu.

pátek 12. srpna - Prohlídka Lvova

Neoslepl jsem a v pořádku jsme s Martinem ráno opět vystoupili na peróně lvovského nádraží. U "razpisanie poezdov" se radíme, co dále. Scénářů je několik. Ten, který nakonec upřednostňujeme, však vyžaduje přespat ve Lvově. Lákalo nás totiž za denního světla vlakem přejet Karpaty do Užhorodu. Vyrazili jsme proto nejprve do nádražního hotýlku, ale po sdělené sumě za přespání 160 hřiven za oba jsme ze svého snu rychle vystřízlivěli. Shánět dál ubytování se nám nechtělo, proto padá rozhodnutí přejet do Užhorodu některým nočním vlakem.
Nový typ trolejbusu LAZ ve lvovském depu.
Nový typ trolejbusu LAZ ve lvovském depu.
Foto Martin Janda (12. 8. 2005)
Kupíčka kupujeme do vlaku, který odjíždí ze Lvova až v jednu hodinu v noci. Dáme si tedy další noční strašení po ukrajinském nádraží. Batohy jdou zas do úschovny a vyrážíme tramvají na projížďku městem. Přesedáme na linku 6, která dle mapy míří nejdál od centra. Na konečné blízko sídliště si kupuji snídani - výborný sýr s houskou. Pak se vracíme zpět pár stanic k tramvajové vozovně. Po areálu vozovny si volně štrádujeme notnou dobu, než narážíme na kancelář šéfinženýra. Tím je starší strejda, který docela ochotně odpovídá na naše dotazy. Pak si jdeme prohlédnout vlastní vozovnu a dílny.
Trolejbus LAZ ve lvovských ulicích.
Trolejbus LAZ ve lvovských ulicích.
Foto Martin Janda (12. 8. 2005)
Nutno podotknout, že lvovská doprava na mě dělá dost zoufalý dojem. Na vozech v Jevpatorii či Dněpropetrovsku bylo vidět, že je o ně nějakým způsobem staráno, i dílny byly relativně uklizené a čisté. Ve Lvově je technický i vnější stav relativně nových vozů KT4 dost zoufalý. Jeli jsme párkrát později tramvají s rozlámanou skříní, kterou se už několikrát pokoušeli neuměle spravit pomocí svařečky. Celé dílo bylo přetřeno barvou, aniž by se někdo namáhal odstranit původní napůl oloupaný lak, takže výsledek byl opět hrozný.
Dílny jsou špinavé, všude panuje nepořádek. Ukazují nám i začouzenou kovárnu s prehistorickým nářadím, kde se na velké výhni v nádrži něco škvíří. Jdu se podívat. Očekávám nějakou strojírenskou specialitu a ona to byla specialita gastronomická. Někdo si tam zavařoval v lahvích ovoce :-)
Ex. pardubický vůz 14Tr v ulicích města Lvov.
Ex. pardubický vůz 14Tr v ulicích města Lvov.
Foto Martin Janda (12. 8. 2005)
Po prohlídce tramvajové vozovny se přesouváme do vozovny trolejbusové. Ta se nachází u konečné tramvajové linky 3, ale nějakou dobu nám trvá, než ji mezi paneláky najdeme. Šéfinženýr byl nejprve distingovaný, ale postupně roztál, takže statečně odolává přívalu otázek zejména na trolejbusy LAZ. Martin si opisuje nějaké údaje z dokumentace k provozovaným trolejbusům. Hodlá ve městě na linkách dostihnout trolejbusy pocházející z Pardubic, ale zjišťujeme, že zde jezdí i další vozy z Hradce Králové a Mariánských Lázní. Šéfinženýrovi přijela návštěva, takže nás vypoklonkoval, na cestu dostáváme knížky o MHD ve Lvově a jdeme se ještě podívat na odstavnou plochu. Kromě mnoha vraků vozů 14Tr a LAZ je zde odstaven i nejnovější přírůstek, opět vůz LAZ již s kouřovými okny a s docela moderně vypadajícím interiérem. Ve vrátnici si k pobavení průvodčích, které jdou zrovna na směnu, Martin opisuje rozdělení vozů na linky. Pak však zjišťuje, že se jedná o rozpisy na zítřek, takže naše další cesta vede přímo do výpravny s prosbou o pomoc.
Tramvaj T4 ve lvovských ulicích.
Tramvaj T4 ve lvovských ulicích.
Foto Martin Janda (12. 8. 2005)
Ve výpravně zastihujeme průvodčí, které se zrovna chystají na odpolední směnu. Tetky jsou docela přátelské, dostáváme potřebné informace a pár dárků k tomu. Martin jim zase na oplátku ukazuje nějaké materiály z Čech, například přehled časů nástupů a ukončení kurzů z Pardubic. Po spatření časů, jako nástup ve 4:15 a 4:40 se průvodčí chytají za hlavu, ovšem když zjišťují, že první směna začíná už ve 3:30, ztrácí řeč. Není divu, ve Lvově se ráno začíná nejdříve mezi pátou a šestou hodinou.
Splítku v historickém centru Lvova již dnes nenajdeme, ale v roce 2005 byla ještě v čilém provozu.
Po příjemné družbě vyrážíme zas do ulic. Martin jde pronásledovat bývalé pardubické trolejbusy, já nasedám na tramvaj a jedu si fotit tramvaje do historického centra. Korzuji, pozoruji vše od ležícího psa, dortů ve výlohách až po místní "soudružky". V parku píšu poslední pohledy a jedu opět na nádraží, abych se setkal s Martinem. Společně jdeme na večeři do místní tržnice, kterou si pak prolézáme a dumáme nad dalším programem.
Na mapě nás zaujalo zalesněné návrší nad centrem města s vysílačem, jako milovník dalekých rozhledů tedy velím ke zteči. Úzkými uličkami docházíme k jeho úpatí a stoupáme silničkou k výletní restauraci. Celé návrší je zřejmě oblíbeným parkem lvovských obyvatel. Od restaurace zase stoupáme dlouhým ocelovým schodištěm k náhorní plošince, na které stojí zmíněný vysílač. Vrchol to však ještě není, na vrcholovou bezlesou homoli se musíme vydat spirálově chodníčkem. Je to docela vysoko, ale výstup stál za to. Z vrcholu, na němž je kamenný plácek a stožár s ukrajinskou vlajkou, jsou nádherné výhledy na město. Také je zde velké množství lidí čekajících zřejmě na západ slunce. Nějakou dobu jsme zde pobyli, fotografujeme sebe, město i provoz na nádraží pod námi.
Tramvaj KT4 v nevalném technickém stavu v historickém centru města.
Tramvaj KT4 v nevalném technickém stavu v historickém centru města.
Foto Miroslav Klas (12. 8. 2005)
Již za šera jsme seběhli z kopce k tramvajové zastávce a ještě se rozhodli, že se projedeme na konečnou linky č. 4. Konečná ležela až na periférii města - pomalu byl div, že tam nestrašilo. Naše tramvaj odjela a na další čekáme skoro půl hodiny. Čekání nám zkrátili dva přiožralí strejdové, se kterými se dáváme do hovoru. Postupně z nich vylezlo, že jsou to artisté, živící se momentálně kdesi v Portugalsku svým řemeslem. Je s nimi sranda.
Tramvají se vracíme do centra, ale k železničnímu nádraží vyrážíme přes centrum pěšky. Je pátek, ulice žijí omladinou. Lvovské ulice jsou podobně jako v jiných ukrajinských městech neosvětlené a tma je jak v pytli. Pouze světlo z hospůdek a projíždějící auta dávají na srozuměnou, že město žije. Tma je sice nepříjemná, ale nějakého přepadení se ani nebojíme. Říkáme si, že když my nevidíme na lupiče, lupiči neuvidí ani na nás. Mnohem větší obavy však v té tmě mám ze zákeřných pastí, jež nazýváme odkryté kanály. Těch je v ulicích Lvova také dostatek a narazit na některý z nich by mělo asi horší následky, než potkat bandu pobertů.
Tramvaj T4 v centru města nedaleko nádraží.
Tramvaj T4 v centru města nedaleko nádraží.
Foto Miroslav Klas (12. 8. 2005)
Nedaleko nádraží se nějakou dobu ještě couráme u tramvajové smyčky a fotíme. Když si nás začala všímat žebrající cikáňata, raději se klidíme přímo do nádražní budovy. Jdeme se podívat na nástupiště, kde se k odjezdu chystaly dálkové vlaky. Obcházíme soupravy a teoretizujme, kam s nimi příští rok vyrazit. Charkov, Kyjev, Záporoží? Martin si pak zatoužil vyfotit některou z přistavených lokomotiv VL 80. Vytahuje svůj digitální foťák a stativ a stiskne spoušť. Jenže to upoutalo pozornost uvědomělého posunovače, kterého zajímalo, co si tu fotíme a že je to zakázané. Raději se tedy klidíme. Ještě slyšíme, jak i strojvedoucí hlásí do vysílačky, že si ho zlý imperialista fotil. Pak za námi jeho pomocník vyběhl a vcelku smířlivě se nás ptal, proč jsme si lokomotivu fotili. Přátelsky s ním vedu debatu na téma fandovství do transportu, ukazuji Martinovo tričko s tramvají a snažím se ho upokojit. Pomocník nám říká, že ať se raději klidíme, fotografovat lokomotivu je zakázáno, nádraží to si prý fotit můžeme (??). A tak odcházíme podél lokomotivy a vlaku do nádražní budovy. Cestou míjíme několik dvojic milicionářů, kteří se stahují z celého nádraží k lokomotivě. Ještě, že jsou foťák a stativ schované na dně batohu. Naštěstí unikáme v davu.
Družba českých a ukrajinských zaměstnanců dopravních podniků - paní průvodčí zrovna nevěřícně hledí na počáteční čas kurzu pardubického trolejbusu.
Družba českých a ukrajinských zaměstnanců dopravních podniků - paní průvodčí zrovna nevěřícně hledí na počáteční čas kurzu pardubického trolejbusu.
Foto Miroslav Klas (12. 8. 2005)
Tahle absurdní historka mi připomněla vyprávění jednoho cestovatele ze sedmdesátých let. Onen cestovatel si z pahorku nad Kyjevem fotografoval město a jeho pěkné mosty nad Dněprem. Když v tu chvíli se zjevil bdělý milicionář a ptal se, co že si to fotí. Cestovatel bezelstně přiznal, že se mu libí mosty, na což milicionář zareagoval výbuchem, že fotit mosty je zakázáno: "Půjdete se mnou na služebnu, tam zjistíme jestli jste špión." Cestovatel nakonec milicionáře ukecal, že prý si bude už jen fotit město. Milicionář na to: "Ano to je v pořádku." Cestovatel vyměnil na foťáku objektiv, dál pokračoval ve focení mostů a milicionář odešel spokojen, jak dobře vykonal svou službu :-)
Vysoko nad Lvovem jsme se nechali vyfotografovat - Míra Klas a Martin Janda.
Vysoko nad Lvovem jsme se nechali vyfotografovat - Míra Klas a Martin Janda.
Foto - neznámý Ukrajinec (12. 8. 2005)
Nám až tak do smíchu nebylo, protože vysvětlovat někde na policajtárně focení lokomotiv hodinu před odjezdem našeho vlaku se mi rozhodně nechtělo. Naštěstí už jsme schovaní v placené čekárně za sloupem. Ač se přemáhám neusnout, stejně oba dva za chvíli v sedačkách řežeme špačky. Naštěstí si našich batohů nikdo nevšímá, milicionáře snad zaměstnali skuteční zločinci, a tak se v pořádku v jednu v noci nakládáme do kupějného vagónu.
Otevírám dveře od kupé a narážím do stěny příšerného puchu. Z našeho lůžka vyhazujeme jakéhosi chasníka, jeho kouřem a potem nasáklé věci letí za ním. Bohužel jeho boty zůstávají pod lůžkem, posledního zdroje zápachu se zbavujeme až ráno. Naštěstí se nám podaří kupé trochu vyvětrat. Dvě noci jsem se nemyl, lvovský prach mě štípe po celém těle, a tak se ještě před spaním pomocí utěrky umývám, což jest v jedoucím vlaku při střídavém stání na jedné noze docela zábavné.

sobota 13. srpna - Prohlídka Užhorodu a přesun do Košic

Probouzím se někde před Čopem. Hory máme dávno za sebou, teď se vlak probíjí množstvím seřadišť a překladišť čopského uzlu. Ještě si stihnu popovídat s jedním z našich spolucestujících, univerzitním profesorem z Kyjeva, který cestuje do Maďarska na orientační běžecké závody. K Čechům se hlásí, před čtrnácti dny byl na závodech u nás.
Trať užhorodské pionýrské železnice vedené podél řeky Už.
Trať užhorodské pionýrské železnice vedené podél řeky Už.
Foto Martin Janda (13. 8. 2005)
V devět hodin náš vlak přijíždí do Užhorodu. Nádraží však nepoznávám, před dvěma lety zde stála malá, nevzhledná nádražní budova. Dnes se zde tyčí nová velmi luxusně zařízená nádražní budova se vším možným komfortem. V jejím mramorem vyloženém podzemním patře necháváme bagáž v úschovně a vyrážíme na nedaleký autobusák najít si spoj na Slovensko. To však není jednoduché, tabule se spoji je nějak chaoticky udělána. Podle ní by měl jet v 16:50 h bus do Košic, ale raději se ptám otrávené princezny v kase. Ta mě však informuje zcela jinak. Nakonec kupujeme jízdenky na 16:10 h do busu směr Michalovce. Takže spojení je podobné jako před dvěma lety.
Lokomotiva TU2-018 čeká v počáteční stanici blízko užhorodské synagogy na nedělní službu.
Lokomotiva TU2-018 čeká v počáteční stanici blízko užhorodské synagogy na nedělní službu.
Foto Martin Janda (13. 8. 2005)
Když si Martin dostatečně nafotil zdejší autobusy, vyrážíme do centra města. Prvotní zájem je o stanici pionýrské železnice na břehu Uže. Máme však smůlu, železnička jezdí pouze v neděli. Procházíme centrum, navštěvujeme známou tržnici, kde se živíme oblíbenými čeburjeky - stánek spravují mladé slečny, už jenom kvůli tomu si dáváme ještě druhý nášup. Z tržnice se jdeme podívat k zámku a v příjemné kavárničce v parčíku pod zámkem si dáváme výbornou ranní kávu. Pak zase míříme do centra na pěší zónu a zkoušíme sehnat mapu města. To se daří až v malém knihkupectví, kromě Užhorodu brakujeme ještě mapy dalších ukrajinských měst. Podle mapy pak vyrážíme na konečnou pionýrské železnice v parku. Procházíme velmi pěknou ulicí, plnou zajímavých domků a zahrádek. Je zde i malá botanická zahrada, kterou se rozhoduji při zpáteční cestě navštívit. Podle mapy jsme našli konečnou stanici železničky v parku, fotografujeme a po kolejích se vracíme ke stanici v centru města.
Metanem poháněný autobus PAZ užhorodské maršrutkové MHD.
Metanem poháněný autobus PAZ užhorodské maršrutkové MHD.
Foto Martin Janda (13. 8. 2005)
Pak se vydáváme na mé naléhání do botanické zahrady. Stejně nás nic lepšího nenapadá, slunce docela pálí. Ochotný správce zahrady nás za dvě hřivny vpouští, máme se dle jeho slov procházet a oddycháť. Zahrada je zajímavá, plná cizokrajné vegetace a pěkných zákoutí s lavičkami. Na jedné z nich posedíme, oddycháme, studujeme mapy města. Pak se vydáváme k hlavní silnici s cílem prostudovat více zdejší systém maršrutkové MHD. Jedna z maršrutek nás dováží na ústřední maršrutkový terminál. Fotíme a pronásledujeme řidiče svými dotazy na fungování systému. Z některých informací na téma financování jsme však moudří nebyli, část řidičů tvrdila, že dotace vůbec nedostávají, jiní tvrdili, že jim město proplácí cca 50% nákladů zpětně za rok.
Čas odjezdu autobusu se začal blížit, znovu vyrážíme do blízké tržnice utratit poslední hřivny. Ráno nám jedna tetka za 10 hřiven vnutila dřevěné vyřezávané kuchyňské nářadí. Teď peníze utrácíme za sýry, salámy a šampáňo Oděssa. Budeme mít při posezení s přáteli co nabídnout. Jsem však vytočený, zjistil jsem, že mě jedna z prodavaček za salám docela obrala. Není čas nad tím dumat, jdeme na nádraží, vyzvedáváme batohy a schováváme do nich kontraband. Kupodivu letos nejsme terčem útoku drobných pašeraček, které by po nás chtěly spolupráci. Když však pozoruji ruch na hraničním přechodu, mnozí ze spolucestujících toho vezli určitě více než jen pro osobní potřebu.
Metanem poháněný autobus PAZ užhorodské maršrutkové MHD čeká v ústředném terminálu u tržiště na své cestující.
Metanem poháněný autobus PAZ užhorodské maršrutkové MHD čeká v ústředném terminálu u tržiště na své cestující.
Foto Miroslav Klas (13. 8. 2005)
Přes hranice se dostáváme bez větších problémů a za chvíli již vyhlížíme autobus do Košic na autobusáku v Michalovcích. Než přijede, vyrážím do blízké hospůdky na třetinku Bažanta. Je docela teplo a Bažant mi dělá dobře. Vracím se zpátky na nástupiště a sháním se po Martinovi. Ten už "obtěžuje" zdejší odstavené autobusy a raději mu jdu připomenout, že náš autobus je tu za chvíli.
Kromě autobusů ukrajinské a ruské výroby je možné potkat v Užhorodu i miniautobusy Ikarus.
Kromě autobusů ukrajinské a ruské výroby je možné potkat v Užhorodu i miniautobusy Ikarus.
Foto Miroslav Klas (13. 8. 2005)
Nová Sorka nás v pořádku dovezla do Košic a první naše kroky míří na vlakové nádraží najít si ranní spoj do Brezna. V plánu je si konečně projet středoslovensku transverzálku skrz doliny Nízkých Tater do Chvatimechu k Čiernohronské lesní železnici. První část plánu však musíme zavrhnout, v neděli ráno se rozumně z Košic vlakem do Chvatimechu nedostaneme. Míříme tedy na autobusák, kde naštěstí registrujeme v 7:00 bus do Čech jedoucí přes Brezno. Pak konečně vyrážíme na nocležnu ŽSR, která je přímo za autobusákem. Mají volno, cena je sice poněkud vyšší, ale s tím jsme počítali. Co nám však vyráží dech, je nutnost vyplnit formuláře pro cizineckou policii. Vskutku prapodivné pro bývalé bratry ve zbrani a sousedy v Evropské unii. Paní vrátná sdílí naše pocity, ale je nucena dopřáti sluchu nařízení. Martin jako správný provokatér uvádí jako zemi narození Československo.
Pozůstatky po časech předválečné Československé republiky lze v Užhorodu najít skoro všude.
Pozůstatky po časech předválečné Československé republiky lze v Užhorodu najít skoro všude.
Foto Martin Janda (13. 8. 2005)
V pokoji vysypeme svou špínu na podlahu a třídíme použitelné věci. Přece jenom jsme teď v civilizaci, nemusíme vypadat jak ušmudlaní chasníci. Mě však nějakou dobu mrazí, za boha nemohu najít svých 100,- Euro, které jsme měl jako železnou zásobu. Naštěstí je po usilovném prohledávání nacházím, mohu se tedy na Slovensku rozšoupnout. Vyrážíme na pořádnou večeři do města a v pěkné předzahrádce restaurace na náměstí si dáváme do nosu. Oba si objednáváme po pizze a já si ještě dávám salát. Obojí jsou však pořádné porce, mám co dělat, abych to do sebe nasoukal. Na předzahrádce je příjemně, hledíme přímo na nasvícenou gotickou katedrálu. Navíc sluneční výheň teď zchladil večerní déšť. Jen s velkou námahou se přepapán koulím zpět na ubytovnu, cestou ještě směňuji eura za slovenské kačáky v hotelové směnárně. Na ubytovně se pořádně sprchujeme, loupeme ze sebe několikadenní špínu. Jsme rádi, že s námi po třech nocích ve vlaku postel nehází.

neděle 14. srpna - Návštěva Čiernohronské železnice

Ráno nastupujeme do autobusu a sedáme si hned za řidiče, se kterými se Martin usilovně druží. Musím uznat, že cesta jižním a středním Slovenskem v autobuse má také své kouzlo. Cestou překonáváme několik průsmyků a soutěsek vápencových planin a vulkanických pohoří. Větší zastávku děláme pouze v Tisovci, pak už následuje cesta údolím podél známé ozubnicové železnice do Brezna. V Brezně na náměstí nám autobus do Čierneho Balogu ujel před nosem, další však naštěstí jede za hodinu. Dáváme si oběd ve stánku, ale buřty mě moc nenadchly. V krámku si alespoň kupuji sušenku, minerálku a dva filmy Polaroid. Zásoby filmů už došly, těším se na focení mašinek. Řidič autobusu nám ukazuje, kde v Balogu vystoupit, zastávka je jen kousek od nádraží lesní železnice.
Vlak Čiernohronské železnice.
Vlak Čiernohronské železnice.
Foto Martin Janda (14. 8. 2005)
V informační kanceláři železnice si necháváme batohy a nalehko vybaveni fotoaparáty vyrážíme za hezkého počasí na obhlídku. Trápí nás však nedostatek peněz, respektive slovenských korun. Utíkají mnohem rychleji, než jsme čekali, směnárna v obci bohužel není. Jedeme tedy parním vlakem do Vydrovy doliny, což je jen za 60,- Sk. Vlezli jsme si do otevřeného vagónu, kterým cestuje skupina táborníků, kteří ve Vydrově dolině přesedají na motorovou drezínu a po trati míří do táborové základny. Bezděky nám umožnili cestovat zadarmo, průvodčí se našemu vagónu vyhnul.
Parní lokomotiva ČKD ve Vydrově dolině.
Parní lokomotiva ČKD ve Vydrově dolině.
Foto Martin Janda (14. 8. 2005)
Ve Vydrově dolině je lesnická stezka. Je hezky, vyrážíme tedy na procházku v očekávání klasického zážitku ze stezky s pár informačními cedulemi. Skutečnost nás však velmi mile překvapila. Na stezce jsme našli nejen poutavě napsané informační cedule, ale také historické lesní stroje včetně lanovky, skluzy na dřevo, jezírka, staré horárně a hezky upravená zákoutí. Nakonec jsme tříkilometrovou stezku šli přes dvě hodiny. Spokojeni a nadšeni z krásného počasí a pěkného prostředí jdeme podél trati do Čierného Balogu. Cestou si chceme vyfotit parní vlak a dlouho si vybíráme fotofleky. Jaké je pak naše rozčarování, když místo parní lokomotivy přijíždí souprava zezadu tlačená pouze motorovou lokomotivou.
Po příchodu do Balogu na nádraží jsme začali řešit otázku peněz a dnešního noclehu. Rána v horských údolích bývají chladná i v létě a my jsme nebyli na bivakování dobře vybaveni. Nejprve se nám podařilo dohodnout výhodný nákup triček a dalších upomínkových předmětů v informační kanceláři za naše eura. Ochotná vedoucí nás pak odkázala na místní šéfy provozu, kteří nám dovolili nocovat v odstaveném rumunském pětiokeňáku. Budeme mít alespoň nějakou ochranu před chladem.
Do tmy je ještě daleko, a tak necháváme batohy ještě v kanceláři a vyrážíme špacírem po kolejích úzkokolejky směrem na Hronček. Na konci obce se obracíme, zastavujeme se ještě v místní kolibě prozkoumat, za kolik by se nechalo zde navečeřet. Peněz už máme málo, zítra navíc musíme zaplatit autobus do Banské Bystrice. Po zjištění cen však rychle míříme zpět na nádraží, protože v sedm se zavírá kancelář kde máme schované své batohy. Na vycházce jsme si docela zašli, na nádraží přicházíme až po sedmé, batohy jsou nám však k dispozici. Zjišťujeme, že se na nádraží nachází také restaurace, halušky si proto nechám přinést přímo k venkovním stolečkům na peróně. Před servírkou děláme pořádnou ostudu, studujeme ceny v jídelním lístku a přepočítáváme poslední drobné. Naštěstí nám to vychází akorát. S podvečerem se přesouváme do vyhrazeného pětiokeňáku. Navlíkám na sebe všechno, co mám v batohu, a zalézám do spacáku. Dlouho však klid ke spánku není, okolo vagónu hrají malí puberťáci schovávanou a neomaleně dupou na předních plošinkách vozu. Nabývám dojmu, že ještě pár takových nocí a z muzeálních exponátů železnice udělají tihle pišišvoři hromadu šrotu.

pondělí 15. srpna - Banská Bystrica a cesta domů

Ráno bylo dle očekávání pěkně chladno, rozmrzáme teprve v autobusu do Banské Bystrice. Po příjezdu jdeme na vlakové nádraží zjistit, jak je to s lehátkem na večerní vlak do Plzně. Zatím jsou nějaká volná, a proto zjišťujeme cenu a vyrážíme do blízkého Kauflandu vyměnit potřebné peníze. Rovnou si tam v cukrárně dáváme dobrou snídani. Vracíme se na nádraží, kupujeme jízdenky, bagáž necháváme v úschovně a ještě brakujeme jízdní řády ŽSR včetně pohlednic s tatranskou dopravou v informační kanceláři.
Banská Bystrica.
Banská Bystrica.
Foto Martin Janda (15. 8. 2005)
Pak teprve vyrážíme do města. Na hlavním náměstí dlouho sháníme informační kancelář. Potřebujeme zjistit, zda je otevřená Harmanecká jeskyně, kam bychom se během odpoledního přesunu přes harmanecký průsmyk do Vrútek rádi podívali. Smradlavých měst máme již dost, Čierny Balog se nám moc líbil, a tak bychom rádi zas do přírody. Počasí však na výlet přívětivé není - je zataženo, docela chladno, odpoledne se navíc rozpršelo. Návštěva jeskyně by tedy byla ideální náhražkou. Ovšem, jak nám sdělila pracovnice informační kanceláře, v pondělí jsou jeskyně zavřené. Ptáme se tedy na náhradní cíle cesty a je nám doporučeno muzeum Slovenského národního povstání. Po delším hledání jej nacházíme, ovšem vzhledem k pondělku opět zavřené. A tak si alespoň prohlížíme v parku vystavená historická děla a tanky.
Protože se nezdařila návštěva muzea, hledáme ještě další cíl poznávání. Na mapě města nás zaujala vyznačená trasa nákladní lanovky do cementárny. Autobusem vyrážíme na její průzkum, ale po vystoupení na příslušné zastávce jsme lanovku nikde nenašli. Zřejmě byla zrušená. Po návratu do města se opět rozdělujeme, Martin si jde fotit dopravu, já mířím zase na náměstí. Muzeum středního Slovenska je naštěstí otevřené i v pondělí, uchyluji se do něj včas, zrovna začíná pršet. Muzeum mě moc nenadchlo, ale aspoň se něco málo dovídám o historii Banské Bystrice. Před muzeem jdu do předzahrádky na pivo a pak mířím opět na nádraží za Martinem.
Martin se mezitím věnoval autobusům na místní odstavné ploše a díky tričku s nápisem "Ykpaiha" jej řidiči ani moc nevyslýchali ("Něpýtaj sa ho, čo robí, je to cudzinec."). Když se pak rozpršelo, ukrýval se i s foťákem střídavě pod střechami nástupišť vlakového a autobusového nádraží. Martin mi taky líčil čerstvý zážitek, jak ho díky tričku nějaký ukrajinský řidič autobusu považoval za svého krajana.
Narychlo si v Kauflandu znovu měníme peníze, bereme z úschovny batohy a před čtvrtou odpoledne nás nová motorová jednotka řady 840 veze vstříc 22 tunelům trati Edvarda Beneše. Vrcholový tunel o délce 4,7 km si užívám zpoza stanoviště strojvedoucího, je to nevšední zážitek. Vpodvečer přijíždíme do Vrútek, bágly opět putují na 2 hodiny do úschovny a s Martinem jdeme prozkoumat zdejší depo. To bylo však již před lety zrušeno, fotíme si pouze několik vraků vozidel včetně Modrého šípu. Železniční muzeum je zavřené a marně sháníme někoho, kdo by nás do něj pustil. Podél kolejí se vracíme zpět do stanice, železničář na stavědle nás však vyhání. Jdeme tedy na svoji poslední expediční večeři do mexické restaurace u nádraží. Jak však zjišťujeme, za vcelku honosným názvem a interiérem se skrývá obyčejná nalévárna a hlady by nás tu nechali umřít. Nakonec jsme se však dobře najedli v malé jídelně v obchodním středisku.
Pak nás čeká již nástupiště a náš lehátkový vagón do Čech. Cesta uběhla v pořádku, jen si před slovensko-českými hranicemi z Martina utahuji, ať ve svém ukrajinském tričku začne mluvit na celníky rusky. Mohla by být psina. S celníky však žádné problémy nejsou. Cestou přes noční Čechy si však říkám, o kolik pohodlnější bylo cestování ukrajinskými vlaky. Pro samé brzdění, akceleraci, výhybky a světlo i hluk na nádražích nemohu pořádně usnout. Ráno 23. srpna vystupujeme za uplakaného počasí v Plzni na perón. Zdrávi a plni zážitků jsme letošní expedici Ukrajina 2005 - Po stopách wehrmachtu, úspěšně dokončili.

Toulání Ukrajinou 2005 - I. část

 Moločno -  malý, ale půvabný cíl naší cesty na Krym
Moločno - malý, ale půvabný cíl naší cesty na Krym.
Foto Martin Janda (8. 8. 2005)

Čtvrtek 4. srpna - Cesta na východ

Je něco po 13. hodině, naše firemní auto brzdí na Jiráskově náměstí. S klením vyskakuji z vozu a ještě z něj doluji svou objemnou bagáž. Poslední zamávání Andrejovi, auto mizí za rohem a já uháním ke kanceláři Všeobecné zdravotní pojišťovny. Než mi vyřídí pojištění, mám dost času rozmýšlet obsah úvahy, kterou snad někdy sepíšu. Bude se jmenovat: Proč nelze odejít na dovolenou z práce v klidu a pokoji?? Letos je to opět s křikem a v největším hektickém spěchu posledních dní. Teď mám jen několik desítek minut vyřídit před odjezdem vlaku všechny potřebné záležitosti. Naštěstí se to daří a vybaven pojištěním, posledními léky a novou cestovní kapsičkou na krk určenou na bezpečné uschování peněz dobíhám ve 14 hodin na nádraží, kde mě netrpělivě očekává druh pro letošní ukrajinské putování, Martin J. Nasedáme již v klidu do rychlíku „Bečva“ a necháme se jím unášet až do Olomouce. Zde nakupujeme v Kauflandu poslední zásoby a přesouváme se pěšmo na autobusové nádraží.
Již skoro za tmy přijíždí autobus firmy Rega, který nás má dopravit přes noc do Lvova. Bagáž míří do zavazadlového prostoru, který je však již zcela přeplněn tradičními naditými taškami Ukrajinců mířících do své domoviny. Část nákladu, jako třeba mikrovlnná trouba určená nějaké tetě na venkově, tedy míří do chodbičky autobusu. My mezitím ve voze hledáme místa, ale své sedačky 12 a 13 nacházíme obsazené zavalitým strýcem, který dělá, že tvrdě spí. Svých 950,-Kč za jízdenku si poctivě každý z nás zaplatil, do strýce, ze kterého táhne "šnaps", neuctivě rýpnu, aby naše místa uvolnil. Nepomáhá to, žena, která sedí o sedačku dál, mě tahá za rukáv a prosí, abychom jejího manžela nechali na pokoji, prý jest "nemocný". A nabízí nám místa u svých kolegyň, což neradi, ale přesto přijímáme. S Martinem nesedím, ale alespoň přes chodbičku se bavím s pěknou Irinou. Náš autobus, obstarožní Volvo, se sice honosí několika hvězdičkami kvality, leč ti s vyšší postavou to pramálo ocení. Klasická česká Karosa sice klimatizaci obyčejně nemívá, ale místa je tam podstatně více. A tak se celou noc snažím se nějak srovnat v sedačce, nohy vystrčené střídavě v nezvyklém úhlu do chodbičky či "vražené" v ledvinách svého souseda přede mnou. Noc hrůzy naštěstí netrvá dlouho, ráno jsme již na polsko - ukrajinském hraničním přechodu Šegini.

Pátek 5. srpna - Čekání na vlak ve Lvově

Přes polskou celnici se dostáváme relativně rychle, pasy nám kontroluje fešná polská celnice. Horší je to na ukrajinské straně. Řidiči autobusu okem zkušeným shlédli frontu autobusů před námi a prohlásili, že pokud se chceme dostat přes hranice v rozumném čase, budeme se muset kolektivně složit na stodolarovou úlitbu celníkům. Že se jedná o úplatek a korupci je nám jasné, zde se tomu však tak neříká. Dát nic nemusíme, ale také se nám může stát, že na nás celník jaksi na několik hodin zapomene. A nebo prý spíše dojde k podrobné prohlídce zavazadel a vzápětí k mnohahodinovým úředním procedurám ohledně proclení prováženého zboží. A toho byl plný zavazadlový prostor. Korupce se tedy, ač neradi, svým podílem účastníme, nicméně dobrá polovina autobusu platit odmítá. Irina zkušeně ohodnotila situaci a křičící polovinu uzemnila svým rázným soudem, že právě dotyční mají své tašky nadité věcmi ze všech nejvíce. Celníkům však i ta polovina požadované částky snad stačila, a tak se po hodině dostáváme na druhou stranu. Ve směnárně měníme každý svých 100,-Euro (cca 6,05 hřivny za Euro, tj. cca 5 Kč za hřivnu) a po krátké přestávce bus již konečně míří na Lvov.
Ve Lvově probíhá kampaň za snížení nehod v ulicích města
Ve Lvově probíhá kampaň za snížení nehod v ulicích města - krutou statistiku lze vyčíst přímo z billboardu .
Foto Martin Janda (5. 8. 2005)
Ukrajina nás nevítá zrovna vřele. Prší, je nevlídně a zima. Martin zjišťuje, že nápisy na tabulích kolem silnice jsou již pro něj nesrozumitelné, a tak loví z batohu převodní tabulku latinka/azbuka a skoro celý zbytek cesty do Lvova tráví vzděláváním. Cestou ještě vysazujeme cestující v městečku Mostiska na autobusovo - maršrutkovém nádraží. Martin jako autobusový fanda je "u vytržení", s foťákem proto pobíhá po nádraží. Málem mu ujíždíme - autobus byl již v pohybu, když jsem zaregistroval, že druh na svém sedadle nesedí a ztropil kravál.
V 11 hodin přijíždíme na lvovský "autobusák", který se nachází na předměstí. Na nádraží se dáváme po cestě dohromady, při pokusu o návštěvu hygienického zařízení však zjišťuji, že bude třeba rychle obnovit znalost azbuky. Ukrajinská "hajzlbába" na mě totiž hleděla dost divně, když jsem se sápal na dámské záchodky. Martin se zatím pokouší udělat alespoň několik fotek, ale v tom mu zabraňuje ruka ukrajinského policisty, která se náhle objevila před objektivem. No co, nebudeme provokovat, ono toho bude jinde k vidění dost a dost.
  Lvov umí překvapit - o takovém přístřešku v centrální zastávce se obyvatelům Plzně může jen zdát
Lvov umí překvapit - o takovém přístřešku v centrální zastávce se obyvatelům Plzně může jen zdát.
Foto Martin Janda (5. 8. 2005)
Před "autobusákem" vrní omšelé trolejbusy Škoda 14Tr a také několik LAZů, výrobní specialita zdejšího autobusového závodu. Nic z toho však na vlakové nádraží nejede, pěkná dívčina nás navádí na maršrutku, která nás velkou oklikou k nádraží dováží. Cestou zaregistrujeme ještě tramvajové depo č. 1.
Na vlakovém nádraží se vrháme do fronty u kas a po patnácti minutách čekání již trénuji ruštinu na otrávené pokladní. "Sivódňa biléty na Simferopol nejsou a závtra jen s přestupem ve Žmerince", zní otrávená a naštvaná odpověď. Rychle vyhodnocuji situaci - kolegové na jaře ve Lvově cenově přijatelné ubytování nesehnali, a tak nutím pokladní, ať mi ještě prověří některý dnešní vlak do Dněpropetrovska. Vím, že Dněpropetrovskem projíždí několik vlaků denně na Simferopol od Kyjeva, Moskvy či z východu Ukrajiny. Tam bychom mohli na něco přeskočit. Bilety do Dněpropetrovska naštěstí byly, ve vlaku do Adleru se našlo pro nás dokonce pohodlnější kupíčko. A tak poprvé letos vytahujeme své pasy, pokladní luští latinku a přepisuje údaje na jízdenky. Za chvíli již šustí hřivny a na dnešní noc kupujeme pro Čechy velmi cenově zajímavé bydlení v domečku na kolejích. Zítra se již probudíme o tisíc kilometrů jihovýchodně. Dnešní den však máme vyhrazen pro Lvov. Velké batohy dáváme do "kamery chraněny" a vyrážíme s batůžky a foťáky do města.
Typický obrázek z ulic Lvova - omšelá tramvaj drkotající uprostřed dlažebních kostek
Typický obrázek z ulic Lvova - omšelá tramvaj drkotající uprostřed dlažebních kostek.
Foto Martin Janda (5. 8. 2005)
Je docela nevlídně, poprchává a historické úzké uličky bývalého německého města Lemberk působí nepřívětivě. Místní tramvaje se jimi mistrně proplétají, v některých obloucích si dokonce musejí nadjíždět do protisměru. České kloubové tramvaje KT4 zde prokazují, že právě na tyto podmínky byly konstruovány. Sekundují jim v omezeném množství starší vozy T4, úzkokolejná obdoba slavných "té tři". V centru starobylého města se najde velké množství hodnotných památek jako kostelů či hradeb. Dvoukolejná tramvajová trať zde v jednom místě vede ve splítce, tramvaj vždy musí počkat, než se druhá z protisměru úzkou ulicí protáhne. Jen ošklivé počasí nám znemožňuje více fotografovat zajímavá zákoutí centra města, které za ta staletí přecházelo z jednoho národního držení do druhého. Náladu máme nevalnou, jsme nevyspalí, unavení, mně navíc není dobře. Ještě chvíli se vozíme trolejbusem, v zapadlé uličce fotíme starý nákladní trolejbus, který dnes slouží jako pojízdná dílna. Pak je již čas vrátit se na nádraží, v půl čtvrté nám odjíždí vlak. Cestou zpět jsme však trochu ve spleti tramvajových linek a ulic zabloudili, vlak na nádraží stíháme jen tak tak.
Zabydlujeme se v pohodlném kupé a družíme se s našimi dvěma spolucestujícími. Mladý zaměstnanec v cestovním ruchu se s námi pokouší bavit lámanou angličtinou, pak však pochopí, že ruština bude mnohem vhodnější. Staršího muže, zaměstnance železničních dílen, zase vyzpovídám o dnešní situaci železnice. Docela si s oběma rozumíme, nicméně únava dělá své a kolem 18. hodiny s Martinem míříme spát. Jízda vlaku je klidná, pohodlná, žádné brždění a akcelerace na každé mezi jako u nás. Hlavní tratě jsou již vesměs v dobrém stavu. Spíme proto jako mimina až do rána.

Sobota 6. srpna - Dněpropetrovsk

Probouzíme se kousek před stanicí Dněprodzeržinsk, z vlaku zahlédneme jednu z místních tramvají T3M. Dněprodzeržinsk je již nedaleko Dněpropetrovska, a tak když vlak již notnou dobu uhání předměstím, netrpělivě vyhlížím nádraží. Z ukrajinské expedice před dvěma lety si pamatuji noční průjezd našeho vlaku Dněpropetrovskem a především dlouhatánský most přes Dněpr. Místo mostu však projíždíme tunelem a zastavujeme v jakési malé zastrčené stanici. To přece není hlavní nádraží v Dněpropetrovsku, metropole o milionu obyvatel, napadá mě. Vagónový děžurnyj nás však vyhání, jsme prý na místě. K hlavnímu nádraží se dostanete taxíkem, zní jeho odpověď, když vidí můj nechápající obličej. A tak rychle vystupujeme. Pospíchat jsme však nemuseli, od vlaku odjela lokomotiva a nová s sebou přivezla další vagóny.
Dopravní ruch ve stanici Dněpropetrovsk - Privodnaja
Dopravní ruch ve stanici Dněpropetrovsk - Privodnaja.
Foto Martin Janda (6. 8. 2005)
V klidu na perónu přebalujeme a fotografujeme ruch ve stanici. Sluníčko se dere výše na oblohu, na rozdíl od studeného Lvova začíná být docela teplo a dusno. Vlak odjíždí, přesouváme se do staniční budovy, kde zakupujeme tolik potřebnou mapu města. Z ní jsme vyčetli, že se nacházíme na stanici Dněpropetrovsk - Privodnaja. Přítomné taxíkáře a maršrutkaře odmítáme použít a vyrážíme po prašné silnici k nejbližší zastávce tramvaje. Na zastávce si vychutnáváme pěknou scenerii pomalu jedoucích tramvají T3, T3M a modernizovaných T3, odkoupených v nedávné době z německého Schwerinu. Pak nasedáme na linku č.1, která nás doveze před budovu hlavního nádraží. Naše objemné bágly zabírají v tramvaji hodně místa - znaveni pod jejich váhou drze bábuškám v plné tramvaji zasedáme místa. Martin má však smůlu - notně oražená mladá Ukrajinka mu batoh ze sedačky vyhazuje a Martin za hromadou své bagáže ani není vidět.
Na nádraží je proto naše prvotní snaha se zavazadel zbavit, najít v labyrintu chodeb "kameru chraněnu" však nějakou chvíli zabere. Ještě větší problém je sehnat normální klasické kasy, narážíme pouze na prigorodné, kde se prodávají jednoduché lístky na příměstské spoje. U jedné z nich si kupujeme jednoduchý jízdní řád příměstských "panťáků" a marně se snažíme umluvit pokladní, zda by nám neprodala či nevěnovala i služební celostátní razpisánie. Celostátní razpisanie poezdov se nedá v praxi zřejmě koupit a pokladní má z této nezvyklé žádosti evidentně druhé Vánoce. Bohužel však razpisanie odmítá prodat. Normální kasy s tradičními frontami nalézáme až v postranním křídle nádražní budovy. Večerní vlak do Simferopolu byl bohužel již dávno vyprodaný, ale podařilo se nám po tradičním zápase s frontou a nevrlou pokladní koupit "placky" na vlak směr Krym, projíždějící Dněpropetrovskem o třetí hodině ranní. Nějak to zde budeme muset přežít.
Dněpropetrovské sídliště s tramvají Usť Katav
Dněpropetrovské sídliště s tramvají Usť Katav.
Foto Martin Janda (6. 8. 2005)
Po vyřízení všech formalit vyrážíme do města, místo tramvají však dostává prozatím přednost místní metro. Jediná jeho dosud dokončená trasa o šesti stanicích byla po mnoha letech výstavby zprovozněna v roce 1995. U děžurné si kupujeme plastové žetony, které se vhazují do příslušných průchozích branek jak ve slavném večerníčku "Jen počkej". Martin se pokouší ofotit si jízdní řád vylepený na zdi vedle pokladny, ale pokladní spustila jekot. No, asi je to tajemství, v kolik hodin metro jede. Sjíždíme schody hlídané příslušnou soudružkou v budce do jednolodní stanice, kde mne šokoje provizorní vyložení klenby trapézovým plechem. Využití dosavadní linky metra z centra města na západ k částečně zkrachovalým továrnám je nevýrazné, intervaly mezi spoji poměrně dlouhé a soupravy stačí pouze třívozové. V centru města se již mnoho let staví pokračování, ovšem pro nedostatek peněz je otevření v nedohlednu. Ve výstavbě je údajně i druhá severojižní linka podcházející Dněpr. Celou linku metra si projíždíme, ostatní stanice jsou již stavebně dokončeny. Jejich architektonické ztvárnění je poměrně zvláštní, každá má jiný barevný odstín. Ze stropů trčí zvláštní trubicové lampy.
Na konečné stanici Komunarovskaja chvíli pozorujeme provoz. I v pražském metru kdysi byli výpravčí s plácačkami a píšťalkou, v Dněpropetrovsku lidská síla nahrazuje moderní zabezpečovací zařízení dodnes. Pěkné a sympatické výpravčí se raději pro jistotu dovolujeme, zda ve stanici můžeme fotografovat. Prý je to stále zakázáno, nicméně je nám to dovoleno s tím, že to nemáme přehánět.
Legendární trolejbus ZIU v centru města
Legendární trolejbus ZIU v centru města.
Foto Martin Janda (6. 8. 2005)
Ze stanice metra vylézáme mezi sídlištní paneláky. Podle mapy se rozhodujeme dojít k trolejbusové trati vedoucí po nábřeží Dněpru a vyrážíme prašnou ulicí mezi domky. Cestou procházíme kolem paní, která prodává prázdné lahve od piva. Zboží má pěkně rozložené přímo na zemi - s Martinem však marně přemýšlíme nad potencionálními zákazníky. Po půl kilometru jsme přišli na rozcestí u místního obchůdku s "prodůkty". Nějak se nám to nezdá, konzultujeme proto náš postup s mapou a docházíme k názoru že jdeme přesně na opačnou stranu. Naší bezradnosti si všimnul místní strejda a začal se nás vyptávat co a jak. Když se dozvěděl, že jsme Češi, odpověděl: „Znáte Rakovník? Tam jsem byl! V roce 1968 s tankem…..“ A že mu prý klidně za to můžeme rozbít h…, smál se.
Pak rezolutně prohlásil, že s ním musíme jít na pivo. A tak jsme byli, i přes odpor Martina - abstinenta, odvlečeni do krámku, kde nám strejda koupil po flašce lvovského piva a u stolku za obchodem se nás jal s kumpány vyslýchat co a jak v Čechách. Nezůstali jsme pozadu a vytáhli z něj také pár zajímavostí na téma doprava a život v Dněpropetrovsku. Překvapila mě informace o tom, že moc lidí z Dněpropetrovska do ciziny pracovat neodchází. Že prý je pořád v továrnách co dělat, Číňané nakupují zbraně a rakety jak diví. Od upovídaného strejdy se nám podařilo utrhnout až po hodině, vracíme se stejnou cestou na zpět ke stanici metra.
Vlastní silnice, při které pochodujeme, je zajímavá - přibližně v jedné třetině šířky pod ní vede kanalizační sběrač a výstup kanálu je asi po 50 metrech. Což by nevadilo, kdyby kanály byly zakryty poklopem. Kdysi byly, dnes po nájezdu místních sběratelů kovů nemá poklop ani jeden. Až tady jsem pochopil, že největším nebezpečím temných ulic ukrajinských měst bez osvětlení nejsou vrazi a lupiči, ale obyčejné kanálové vpusti bez poklopů mnohdy široké přes metr. Občas nějaká dobrá duše do těchto pastí na mamuty, lidi a auta vstrčí jako varovný signál větvičku či stromek, obojí však po větším dešti stejně končí v hlubinách kanalizační sítě.
Ukrajinský Dněpropetrovsk se může pochlubit pravidelným provozem zábavní tramvaje
Ukrajinský Dněpropetrovsk se může pochlubit pravidelným provozem zábavní tramvaje - narozdíl od mnohých českých měst.
Foto Martin Janda (6. 8. 2005)
Od stanice metra jsme došli k hledané trolejbusové trati, o které nám však strejda prozradil, že se na ní trolejbusu dost načekáme. A tak jsme zkusili jít čekat do nedaleké restaurace Mc Donald´s. Že by mi jídlo podávané v těchto provozovnách nějak chutnalo, se říci nedá, hlad však hamburger s hranolky zahnal. Dal bych si spíše oblíbený pirožek či čebureky, ty však v dohledu neprodávali. Zato tu měli úplně nový supermarket Billa s obřím parkovištěm, první předzvěst budoucí likvidace malých ukrajinských živnostníků a jediný supermarket, který jsme během našeho ukrajinského pobytu spatřili. Trolejbus evidentně moc často nejezdil, a tak jsme k další cestě použili maršrutnyj busík LAZ, který nás dovezl k tramvajové trati linky č. 18. Na této lince jezdily ruské vozy typu Usť Katav. Bylo to naše první setkání s těmito vozy a tak jsme se nechali odvézt přes Dněpr na konečnou v ulici generála Zacharčenka. Jízdu nám zpestřil revizor, ale nakonec lístky prodané před tím průvodčím nijak zvlášť nekontroloval. Dněpr mne ohromil, je to už trochu větší "potůček" o šíři cca 800 metrů. Na konečné byl Martin konsternován velkým množstvím autobusů příměstských linek, vozů místní výroby i ojetých autobusů z Německa, dodnes s logem majitele a evidenčním číslem na boku, a tak nějakou dobu trvalo, než si vše nafotil a prohlédl. Poté jsme nasedli do legendárního ruského trolejbusu ZIU 9.
Dněpropetrovská parková železnice
Dněpropetrovská parková železnice.
Foto Martin Janda (6. 8. 2005)
Populární "ZIÚčko" nás odvezlo do východní části města a pak po Centrálním mostě přes Dněpr zpět do centra. Řidič trolejbusu to přes most pěkně rozparádil - nechtěl v tomto úzkém hrdle zdržovat ostatní dopravu. O další zpestření se nám postaral totálně "ožratý" uniformovaný brigadýr milice, který zřejmě v domnění, že je to jeho kolega, pokoušel se řidiče dirigovat. Procházíme se pak v centru města, fotíme tramvaje na nově opraveném bulváru. V provozu je i historická tramvaj, která vozí zájemce od nádraží do centra k zábavnímu lunaparku. Fotíme si ji i s nevzhlednou ohradou staveniště nové stanice metra u divadla. Park na ulici Karla Marxe nás také zajímá, je v něm schovaná zdejší pionýrská železnice. Bohužel přicházíme již po ukončení provozu, a tak pořizujeme jen několik povinných statických fotek. Trať tvoří jednoduchý ovál o délce asi 1 km. Uprostřed oválu je zdejší lunapark s jezírkem a fontánami. Po jezírku plula šlapadla a také pozorovat zdejší život bylo docela zajímavé, proto chvíli po parku korzujeme.
Mohykán Ukrajinských železnic - dvoudílná lokomotiva VL 8 právě překonala s nákladním vlakem široký Dněpr
Mohykán Ukrajinských železnic - dvoudílná lokomotiva VL 8 právě překonala s nákladním vlakem široký Dněpr.
Foto Martin Janda (6. 8. 2005)
Pak se však vracíme do města fotit tramvajovo - trolejbusový provoz na Amurském mostě přes Dněpr. Z něj vidíme přímo na zdejší hlavní nádraží. Mostní konstrukce je kombinovaná, vespod vede jedna z traťových kolejí, nahoře zase silnice s tramvajovou tratí. Vedle mostu je ještě další klasický ocelový pro druhou traťovou kolej. Fotíme si čilý provoz tramvají, trolejbusů i železnice. Vstup na most dole hlídá samopalník, pobřežní patka je obehnaná ostnatým drátem, všude reflektory. Velké mostní objekty jsou dodnes na Ukrajině hlídány, snažíme se při focení na sebe moc neupozornit.
Pak se přesouváme pod most, kudy vede opuštěnou průmyslovou oblastí za nádražím tramvajová trať. Provoz na ni je však slabý, na tramvaj Usť Katav si docela počkáme. Řidička nám však naštěstí ochotně zastaví a nechá nás fotografovat. Přesouváme se pak na nábřeží pod most. Nikde nikdo, pouze nějaký strejda si to v dálce "štráduje" po nábřeží. Rozhoduji se zpod mostů vyfotit si nad řekou jejich souběh. Připravuji foťák, opírám se o zábradlí, když tu náhle se za mnou ozývá cizí naštvaný hlas. Strejda se do mě pustil - co prý tu dělám? "Most je strategický objekt, fotit se nesmí!"
Raději klidíme pole, bavit se s blbcem, navíc přiopilým, se mi nechce. Aby tak ještě uvědomělý soudruh zavolal místní milicionáře, s těmi by se mi hádat už vůbec nechtělo. Přesouváme se na nedalekou blokovou smyčku linky 17 a dvoudveřovou tramvají T3 vyrážíme na vyjížďku. Linka není dlouhá, na konečné je navíc místní tramvajové depo. Do něho jsme se však nedostali. "Je pozdě, přijďte zítra", zní odpověď vrátného. Odjíždíme tedy zpět do centra, ještě zahlédneme, jak vrátný usilovně studuje darovaný leták o plzeňské dopravě.
Půvabné zákoutí zapadlé průmyslové oblasti Dněpropetrovska s usťkatavskou tramvají
Půvabné zákoutí zapadlé průmyslové oblasti Dněpropetrovska s usťkatavskou tramvají.
Foto Martin Janda (6. 8. 2005)
V centru přesedáme do tramvaje linky 9, která vede po Amurském mostě na druhou stranu řeky a pak dál do průmyslové oblasti. Na této lince je i úsek vedený napříč vesnickou oblastí, která je dnes součástí města. Tramvaj projíždí v bezprostřední blízkosti dřevěných stavení, rozbahněné těleso trati je i příjezdovou komunikací ke stavením. Úzká klikatící se ulice má příznačný název - Tramvajnaja. Mrzí nás, že pro nastávající tmu již nelze vystoupit a ulici nafotit. A tak si v okolním temnu začnu všímat interiéru tramvaje a zjišťuji, že přímo pod mou sedačkou u stěny leží malý pes a spí. Pes podvraťák - odrůda tramvajová. Ani houpání vozu, občasné šťouchnutí od nohou cestujících, konečná, či průvodčí ho nevytrhli ze sna. Psa si fotíme k neskonalé zábavě spolucestujících puberťáků. Zvíře se blesky fotoaparátů opět nenechalo vytrhnout z odpočinku. Kdyby se nemuselo někdy také nažrat, tak v tramvaji linky 9 krouží městem možná dodnes.
Za tento záběr souběhu mostů přes Dněpr si fotograf na Ukrajině dodnes říká o problémy s milicí
Za tento záběr souběhu mostů přes Dněpr si fotograf na Ukrajině dodnes říká o problémy s milicí.
Foto Martin Janda (6. 8. 2005)
Po návratu do centra myslíme na dobrou večeři a nohy nás zanesly opět do lunaparku, kde v zahradní restauraci s živou muzikou si dáváme nášup. Kuřecí kousky s bramborem a já navíc výbornou rybí polévku. Baštíme a pozorujeme juchající Ukrajince. Po večeři vyrážíme do žijícího lunaparku plného omladiny. Kolem jedenácté míříme zpět k nádraží, chvíli sedíme na zídce u tramvajové konečné, pozorujeme zatahující tramvaje a klábosíme. Když však před nádražím zhasla pouliční světla, raději se přesouváme do nádražní budovy. Bezpečno venku moc není, přímo uprostřed trávníku tramvajové smyčky táboří skupina Cikánů a okolím se potulují všelijaká individua. U nádražních kas je poměrně bezpečno, s ostatními cestujícími zde trávíme noc do třetí hodiny ranní. To již přijíždí náš vlak, hned uleháme a snažíme se dospat noc.

Neděle 7. srpna - Příjezd do Simferpolu

V uhánějícím vlaku se probouzíme poměrně brzy, v městečku Novoalexejevka. Po nějakém čase se však již kolem trati začala objevovat slaná jezera. Nalevo od trati za bažinami a písečnými kopečky se již vlnilo Azovské moře. Do Simferopolu je to však ještě přes sto kilometrů. Moře brzy zmizí, vlak vjíždí do vnitrozemí poloostrova. Pak už to jde poměrně rychle, projedeme městem Džankoj, pak ještě půldruhé hodiny rychlé jízdy a již vidíme silnici a trolejbusovou trať na simferopolské letiště.
Celí natěšení vystupujeme v 11 hodin z vlaku na perón simferopolského nádraží. Téměř se to tu nezměnilo. Bílá budova se svou hodinovou věží tu stojí pořád, stejný jako před dvěma lety je i ruch cestujících, dohazovaček ubytování, pokřikování taxikářů, troubení obrovského množství aut a maršrutek. Nad tím vládne nádražní rozhlas, vrčení lokomotiv se mísí se zvoněním návěstí na přechodu pro chodce, které však stejně nikdo nerespektuje. Lokomotivy se za vzteklého houkání rozjíždějí přímo do davu přecházejících. Martin spočítal, že do simferopolského nádraží vjíždějí vlaky dopoledne každých 8 minut. Není se čemu divit, na Krymu se rekreuje skoro celá Ukrajina a Rusko.
Bílá silueta simferopolského nádraží a legendární trolejbus 9Tr neodmyslitelně patří k tomuto městu
Bílá silueta simferopolského nádraží a legendární trolejbus 9Tr neodmyslitelně patří k tomuto městu.
Foto Martin Janda (7. 8. 2005)
Pozorovat ruch nádraží by šlo hodiny, my však museli myslet na vlastní ubytování. Organizované bábušky nabízející ubytování na peróně vynecháváme, jsou zbytečně drahé. Ty správné nalezneme až u vchodu do nádražní tržnice. Jedna z nich nám nabízí noc za 40 hřiven na osobu, celkem 240 hřiven za tři noci pro nás dva. Odmítáme, zdá se nám to hodně, uděláme si ještě jedno pěší kolečko kolem nádraží a protože jsme nic levnějšího nesehnali, nakonec končíme zpět u stejné bábušky. Ta se naštěstí rozhodla zlevnit na konečnou cenu 200 hřiven. Babka nás vede přes kolejiště nádraží a depa do nedalekého činžáku. Dům a okolí moc vábně nevypadá, ale prý je tu docela klid a navíc vzrostlé stromy cloní přízemní byt, kam nás babka zavedla, takže je v něm příjemný chládek. Byt shledáváme jako vyhovující, dokonce slušná kuchyňka tu je. Platíme, domlouváme organizační věci, bytná odchází – ani naše jména si nenapsala - a pak se již věnujeme zabydlování. Zjišťuji, že byt sice koupelnu s vanou má, ale neteče teplá voda. Tu by měla dodávat plynová karma v kuchyni, ovšem i jen letmý pohled laika na zdeformované budíky napověděl, že tohle zařízení by nebylo radno pokoušet se zprovoznit. Myjeme se tedy ve studené vodě.
O Krym se za druhé světové války urputně bojovalo - na hrdiny se dodnes vzpomíná
O Krym se za druhé světové války urputně bojovalo - na hrdiny se dodnes vzpomíná.
Foto Martin Janda (7. 8. 2005)
Martin hned vyráží do rozpálených ulic města pronásledovat trolejbusy, já si dávám v příjemně chladném bytě několikahodinový odpočinek. Ve tři odpoledne se setkáváme na nádraží a jdeme shánět jízdenky domů. Stojíme dlouhou frontu u normálních kas, ale když přijdeme na řadu, pokladní nám sděluje, že si jízdenky máme koupit ve VIP pokladně na nádvoří nádraží. Tam také míříme, ovšem i zde nás čeká dlouhá fronta. Jízdenky nakonec kupujeme na středu večer a opět s nuceným přestupem v Dněpropetrovsku. Jízdenky nám naštěstí alespoň prodává pokladní až do Lvova, jeden souboj se systémem rezervace si tedy odpustíme. Kupíčka však nejsou, celou cestu pojedeme "plackou".
Od nádraží vyrážíme podél trolejbusové trati do centra města. Stejně jako před dvěma lety tu "cvakají" naše československé stykačové devítky a hučí svou nápravou Rába tyristorové čtrnáctky. Pouze těch aut je opět o něco více, jejich složení je však viditelně novější. Proto se mi také zdá, že pověstného smradu je zde o něco méně. V centru jsme si vyfotili osvoboditelský tank a soudruha Lenina, který pořád pevně stojí na hlavním náměstí. Pak jsme se ještě chvíli vozili, Martin si vyprosil u řidiče devítky ofocení služebního jízdního řádu a po nezbytné zastávce na nádraží u rozpisání elektropójezdů na Jevpatorii jsme šli spát. Večer bylo slyšet z dálky hřmění, a tak doufám, že noční liják trochu zchladí rozpálené ulice města.

Pondělí 8. srpna - Jevpatorie

Budíček máme v čtvrt na sedm, vařím si ještě čaj a jdeme na nádraží. Vlak nám jede přesně podle jízdního řádu, pouze musíme při nástupu bojovat s ostatními cestujícími - zejména s agresivními důchodci. Málem by nás umačkali. Z minulosti je v nich zřejmě zakódována zkušenost, že ne do každého vlaku se sovětští cestující vešli. Dnes, kdy značnou část přepravního trhu převzaly autobusy a maršrutky, si v elektropójezdu sednou všichni. Však také se do něj vejde na tisíc sedících pasažérů. Za necelé tři hřivny je vlak bezkonkurenčně nejlacinější, ovšem cestující se musí spokojit s dřevěnými lavicemi a jízdní dobou dvě hodiny. Ty nám s Martinem uběhnou poměrně rychle, počasí je oproti včerejšku příjemné, střídavě zataženo či kouká sluníčko. Teplota je také příjemná, na obloze se prohánějí hezké obláčky, bude se dobře fotit.
Cestou se bavíme pozorováním okolí, zastávky na trati se často jmenují podle traťového kilometru, což mě uvádí v úžas. Jedna starší cestující se s námi pokouší hovořit anglicky, když ji však ujistíme, že ruština je nám mnohem bližší, zklamaně se odmlčí. Z plného elektropójezdu v městečku Sudak vystoupilo mnoho cestujících mířících na zdejší pláže. Dál vlak pokračuje po několikakilometrové písečné kose mezi mořem a slaným jezerem Sasyk do Jevpatorie. Cestou vidíme několik zařízení na těžbu soli z jezera.
Jevpatorie - české tramvaje Tatra KT4 jsou nasazeny na hlavní městské lince č.1
Jevpatorie - české tramvaje Tatra KT4 jsou nasazeny na hlavní městské lince č. 1.
Foto Martin Janda (8. 8. 2005)
Konečně jsme v Jevpatorii, vystoupit z vlaku však není tak jednoduché. Elektropojezd zastavil na kusé koleji s úzkým nástupištěm, ze kterého lze vyjít pouze na jednom konci u nádražní budovy. Když v tomto prostoru chce tisíc cestujících vystoupit a dalších pět set zase nastoupit, vzniká složitý logistický problém. Jevpatorijské nádraží je velmi pěkné, stejně tak jako nedaleký "autobusák". Nově rekonstruovanou tramvají Gotha jedeme linkou č. 3 do centra města k hlavní trase linky č. 1. Cestou si fotíme a kreslíme zdejší systém tramvajových jednokolejek a výhyben. Na hlavním náměstí nasedáme na českou tramvaj KT4 linky jedna a cestujeme až na její konečnou do sídliště Sputnik 2. Pak se pěšky vracíme sídlištěm do města a fotografujeme. U zastávky Internacionalnaja, kde trať kříží hlavní silnice z města na západ k Moločnu, zaregistruji dav lidí čekajících na maršrutku tímto směrem.
Téměř půl století staré tramvaje Gotha německé provenience po generální opravě budou nadále nepostradatelné
Téměř půl století staré tramvaje Gotha německé provenience po generální opravě budou nadále nepostradatelné.
Foto Martin Janda (8. 8. 2005)
Rozhodujeme se využít příležitosti a navštívit snad jedinou vesnici na světě s vlastním tramvajovým provozem. Podle sdělení koupáníchtivých slečen, které čekaly na bus směr letovisko Zaozernoje, tudy maršrutka na Moločno skutečně jezdí, kdy přijede, však nevěděly. Rozhodujeme se chvíli počkat a trpělivost nakonec růže, respektive autobus, skutečně přinesla. V totálně narvaném "busíku" LAZ jedeme do Moločna, kde se maršrutka otáčí velkou smyčkou přes obec. Řidiči nás vysazují na příslušném místě, z jízdního řádu v autobuse ještě zjišťujeme spoje zpátky do města. V autobuse sice visí jízdní řád, je to ale jízdní řád pouze tohoto vozu a na lince jich jezdí několik. Zvláštní je i to, že při třicetiminutové jízdní době z Jevpatorie do Moločna autobus tráví pobytem na konečné stejně nebo víc času než jízdou. No jo, tomu se říká efektivita práce.
Během pěti minut chůze zaprášenými ulicemi jsme u konečné plážové tramvaje, kterou kdysi nechal postavit a dodnes ji v sezóně provozuje místní hotel Beregovoj. Za malou chvíli je tu modrá souprava tramvají Gotha, se kterou se vzápětí vydáváme na cestu k pláži. Jízda netrvá dlouho, ještě si stihneme popovídat se sdílnou průvodčí a místním šéfem provozu. Na konečné nafotíme, co potřebujeme a vyrážíme na vyhrazenou hotelovou pláž. Tam mají normálně přístup pouze hoteloví hosté. Děduška, který hlídá vchod, nás však jako hosty z daleka na pláž pouští. Pláž je poloprázdná, čistá, svěží vítr hnal na břeh slušné vlny. Rychle vytahujeme plavky a brzy dovádíme ve vodě. Na pláži je krásně, ani se nám odsud nechce.
Malé odskočení do vesnice Moločno přinese s sebou mnoho pěkných dojmů, které jinde nelze získat
Malé odskočení do vesnice Moločno přinese s sebou mnoho pěkných dojmů, které jinde nelze získat.
Foto Martin Janda (8. 8. 2005)
Po dvojnásobném vykoupání a nafocení romantických obrázků moře jdeme na oběd do místní plážové restaurace. U pěkné, veselé servírky si objednávám boršč a salát, Martin se pouští do "svině s kartóflí". Celková útrata za oba je asi 31 hřiven (150 korun), platíme 35 se slovy: "To je dobrý, zbytek si nechte." Servírka na nás nechápavě a s údivem kouká a klaní se nám div ne až na zem. Teprve později zjišťujeme, že spropitné dvacet korun, které od nás dostala, odpovídá přibližně jejímu platu za dvě hodiny. Po dobrém obědě se pěšky šouráme zpět do vsi. Tramvaj nejezdí, právě má polední přestávku. Trať vede kolem slaných jezer, bahno z nich úděsně smrdí. Na obzoru za bažinami pozorujeme mohutné parabolické antény spojovacího kosmického střediska. Na konec trati k vozovně přicházíme zrovna ve chvíli, kdy na odpolední směnu vyjíždí tramvaj. Zneužíváme otevřených vrat do miniareálu vozovny, drze ji prolézáme a fotografujeme. Pak nás už ale čas tlačí k rychlému přesunu na autobus. Cestou si ještě odskakuji vyfotit zdejší hřbitov, bizardně položený na pahorku uprostřed bažin za vsí. Autobus nás pak odváží zpět do Jevpatorie k zastávce Internacionalnaja.
Nahlédnout do vozovny jevpatorijského dopravního podniku se nám v tomto roce bohužel nepodařilo
Nahlédnout do vozovny jevpatorijského dopravního podniku se nám v tomto roce bohužel nepodařilo.
Foto Martin Janda (8. 8. 2005)
Martin odjíždějící autobus zuřivě fotí, pomocník řidiče je z toho konsternován a nechápavě kroutí hlavou. Vydáváme se tedy na další cestu podél trati do centra. Na konečné linky č. 2 Mojnaki čekáme na její spoj, ovšem ten se odmítá objevit. Také jízdní řád je poměrně kuriózní: čas odjezdu prvního a posledního spoje, interval je při nasazení dvou vozů 27 – 28 minut, při nasazení čtyř vozů 13 – 14 minut. Tečka. Proto se opět vydáváme po trati vozu vstříc, cestou popíjím ananasový kefír místní značky Krymka. Místo turnusové Gothy po čase na lince č. 2 potkáváme v protisměru tramvaj č. 38, což je KT4 přestavěná na vyhlídkový vůz. Za ní však už jede naše Gotha. Musíme ještě počkat, až se z konečné bude vracet, a pak s ní projíždíme celou linku až na Divadelní náměstí. Cestou pilně zakresluji do schémátka všechny výhybny a zastávky, abych v nich měl konečně jasno. Před dvěma roky jsme tohle nevychytali. Z konečné na Divadelním náměstí míříme k vozovně. Přicházíme však pozdě, zaměstnanci zrovna odcházejí domů. Zastihujeme pouze vozmistra, který mě uzemňuje vzpomínkou, že už jsme tu přeci byli. Že by si mě pamatoval z návštěvy před dvěma lety? Do vozovny nás však už nepustil, máme přijít zítra až bude v práci glavnyj inženýr. A to už asi bohužel nepřijdeme.
Lázeňská Jevpatorie má o tramvajovou dopravu zájem - je investováno do modernizace tramvají, tratí a výstavby drobné infrastruktury, jako jsou vkusné přístřešky na zastávkách
Lázeňská Jevpatorie má o tramvajovou dopravu zájem - je investováno do modernizace tramvají, tratí a výstavby drobné infrastruktury, jako jsou vkusné přístřešky na zastávkách.
Foto Martin Janda (8. 8. 2005)
Vracíme se zpět k hlavní trati linky č. 1 a pomalu ji procházíme až na konečnou Simferopolská silnice. Navštěvujeme i nádvoří slavné mešity Džuma - Džami a chvíli koketujeme s myšlenkou, že půjdeme dovnitř s některou z exkurzí. Bohužel nás čas již trochu tlačí, a tak jsme o nutné mytí nohou před vstupem přišli. Na konečné linky 1 vyčkáváme u pláže příjezdu vozu poslední jevpatorijské linky č. 4. Ta je v provozu jen v koupací sezóně, kdy jedna ze souprav Goth rozváží návštěvníky na pláže za městem. Naopak mimo sezónu je odstraněno vrchní vedení, aby si jej méně majetní Ukrajinci nepletli se sociálními dávkami. Čekání již chceme vzdát s tím, že dnes prostě linka nejezdí, naštěstí se včas objevil na obzoru vůz plně obsazený rekreanty vracejícími se do města. Jedeme na konečnou a zpět, jízdu zpestřuje brodění tramvaje velkými loužemi po nočním dešti.
Mešita Džuma Džami - skvost ze 16. století
Mešita Džuma Džami - skvost ze 16. století.
Foto Martin Janda (8. 8. 2005)
Když jsme se dost navozili, jdeme na jednu z pláží s myšlenkou, že se vykoupeme. Velká fronta před převlékárnou a špína na pláži nás od tohoto úmyslu nakonec odradila, se smutkem vzpomínáme na krásu a klid Moločna. To je však už nejvyšší čas pro návrat na nádraží k poslednímu večernímu vlaku do Simferopolu. Hlavní bulváry Jevpatorie vypadají docela velkolepě a jsou již vesměs opraveny, pokud si však návštěvník rozhodne cestu zkrátit přes normální ulice, dostane se mu pohledu na klasické zchátralejší bloky domků a prašné ulice Ukrajiny. Před odjezdem si kupujeme s Martinem večeři - kuře s brambůrkem, kterou baštíme již v ujíždějícím vlaku. Koukám cestou z okna a dochází mi jedna zvláštnost. Na rozdíl od Čech nikde není vidět podél trati jediné světlo, všude skutečná tma jak v pytli. Utahaní, ale spokojení, ten večer usínáme.
Ukrajinský Krym je možno poznávat ze sedla bicyklu, sedačky automobilu nebo z paluby půl století starých tramvají
Ukrajinský Krym je možno poznávat ze sedla bicyklu, sedačky automobilu nebo z paluby půl století starých tramvají.
Foto Martin Janda (8. 8. 2005)

Vyhledávání