Get Adobe Flash player

Tyto stránky provozuje občanské sdružení Společnost pro veřejnou dopravu a jsou věnovány našemu kamarádovi Jiřímu Hertlovi (1960 - 2002), spoluzakladateli sdružení i jeho internetových stránek.

Fotogalerie

Evropa

Rumunské putování 2002 - I. část

Z Čech do pohoří Maramureš - 16. srpna

Autobus cestovní kanceláře Kudrna vyjel v pátečních odpoledních hodinách z Brna vstříc zemi Drákulově. Zemi bývalého diktátora Ceaucesca, Vlady Napichovače, bukurešťských dětí žijících v kanalizaci, ale také zemi s velkým množstvím dopravních zajímavostí, nádherné přírody, památek a skromných, prostých lidí. Naše Karosa vedená řidiči Karlem a Harrym překonala Slovensko a Maďarsko a v ranních hodinách vstoupila přes přechod Csengersima - Petea do Rumunska, země která se na 8 dní stala naším hostitelem.
Viseu de Sus.
Viseu de Sus.
Foto Miroslav Klas (18. 8. 2002)

Maramureš - 17. srpna

Moje seznámení s Rumunskem nezačalo nejlépe. Šestka vlevo dole se zdála lehce nervózní a můj dočasný společník Jarda Černý, šéfredaktor Tuláka po drahách, se netvářil kvůli zubům také nijak v pohodě. A tak jsme při prvním delším zastavení ve městě Satu Mare navštívili v doprovodu našeho překladatele Tomáše místního domorodého zubaře. Návštěva naštěstí dopadla celkem přijatelně pro oba z nás a ač se během zákroku starého maďarského lékaře linula z rádia vážná hudba (zřejmě pro uklidnění pacientů), odešli jsme oba z ordinace plné prehistorického vybavení s rovnou páteří. Satu Mare (v překladu Velká vesnice) nebylo město nijak vábné. Centrum tvořilo pouze několik bloků s vysokými domy a zaprášené ulice. Nebyl důvod se zde zdržovat a tak k mé lítosti jsem v prvním navštíveném městě s trolejbusovým provozem neviděl v pohybu ani bidlo.
Pod nejvyšším dřevěným kostelem na světě se pořád pohřbívá.
Pod nejvyšším dřevěným kostelem na světě se pořád pohřbívá.
Foto Miroslav Klas (17. 8. 2002)
Cestou k pohoří Maramureš, jehož hluboké lesy skrývají poslední klenot lesních železnic v Evropě - Viseu de Sus, jsme projeli o něco lépe vypadajícím městem Baia Mare. Zde jsem alespoň jeden z místních trolejbusů typu Rocar zahlédl, jak projížděl kolem místního fantastického tržiště. Ale opět jsme spěchali dál, tentokrát za údajně nejvyšším celodřevěným kostelem na světě. Vesnička Surdesti byla ukázkou toho, co jsme ve zdejších horách měli v příštích dnech vidět. Překrásnou přírodu, nijak zvlášť udržované, přesto půvabné zděné a dřevěné domy, domácí zvířata pasoucí se kde je napadne, chudé ale slušné lidi. Děti a někteří dospělí při spatření zahraničního zájezdu vyběhli z domů a snažili se prodat něco ze sbírky vzácných nerostů nalézajících se v okolí. U nás ale s tímto zbožím nenašli pochopení, naopak nás ale zaujaly lahve místní pálenky. Nádražák Zdeněk z Pardubic nakonec ještě do autobusu nacpal originál kolovrátek, který vyhandloval s některou ze zdejších tetek. Dřevěný kostel byl nádherný jak svou výškou přes 45 metrů tak i originálním interiérem. I sem již dorazily první náznaky organizovaného cestovního ruchu, místní průvodkyně nám poskytla výklad a možnost nákupu upomínkových předmětů.
Řidiči toho však již měli dost a tak jsme na dvě hodiny zastavili v městečku Ocna Sugatag, ve kterém se nachází solidní turistické zázemí včetně veřejného koupaliště. Brčálově zelená voda připomínala naše vesnické rybníčky, ale po vstupu do ní se obavy z našich alergií změnily v dětské nadšení a dovádění. Odpadní voda z místních solných dolů byla totiž nejen zelená, ale především hustá jako v Mrtvém moři. Každý se v ní nadnášel jak korek v lahvi a marně se pokoušel dosáhnout dna bazénu. Během pobytu na slunci bez osprchování jsme se měnili v bílé slanečky. Někteří z nás zbylý čas vyplnili hovorem s rumunskou Češkou, která vypadala a mluvila stejně, jako každá korpulentnější tetka v létě u plzeňského Boleváku.
Dřevěný klášter Barsana.
Dřevěný klášter Barsana.
Foto Miroslav Klas (17. 8. 2002)
Na další zastávce jsme poznali až drastický rozdíl mezi "civilizací" a místními poměry. Nově vystavěný ženský klášter Barsana s nádhernými dřevěnými kostelíky se tyčí nad zanedbanou vesnicí s bahnitými cestami. Jeptišky jedoucí v moderním západním autě, počítače, anglický trávník mezi kostelíky, kompletní služby pro turisty - taková je skutečnost dnešních klášterů v Rumunsku. Velmi nás také překvapilo, kolik západních turistů zejména z Německa se ve zdejší oblasti pohybovalo. I přes otřesné cesty jsme potkávali mnoho luxusních karavanů a dokonce malou výpravu dívek z Německa jdoucí zdejšími horami jen tak vandrem.
Šikovnost našich řidičů a vynikající vlastnosti autobusu Karosa jsme vyzkoušeli během přejezdu hřebene hor k vesničce Petrova. Původně slušná, asfaltová cesta se s přibývající výškou a krkolomností serpentin změnila na kamenitou cestu s nejistým osudem za zatáčkou. Naštěstí jsme projeli a ze sedla se nám otevřel čarokrásný výhled na zelené karpatské hřebeny. Ve vesnici Petrova jsme pak mohli obdivovat mohutné, nádherně vyřezávané a malované vstupní brány zemědělských dvorců, kterými je tato oblast známa.
Naše tábořiště nedaleko Viseu de Sus.
Naše tábořiště nedaleko Viseu de Sus.
Foto Miroslav Klas (18. 8. 2002)
V podvečer nás přivítalo Viseu de Sus. V malé železniční stanici soukromé společnosti AG HOLZ za areálem pily jsme si zjistili od místních dělníků zítřejší jízdy na železnici a pak vyhledali na kraji obce u silnice místo na táboření a parkování autobusu. Ukázalo se to trochou problematické, neboť rumunští řidiči mají ve zvyku táborníky pokaždé mohutným troubením pozdravit. Zejména po ránu to nebylo příjemné.

Údolím řeky Vaserul - 18. srpna

Po kolejích údolím řeky Vaserul.
Po kolejích údolím řeky Vaserul.
Foto Miroslav Klas (18. 8. 2002)
Druhý den však naše očekávání vláčku do hor nesplnilo. Již stál vlak ve stanici a motorový Faur brumlal v čele soupravy vyhlídkových vagonů, ale pak se objevil ze strany provozovatele nepřiměřený požadavek. Za vypravení vlaku 400 Euro. Je neděle a tak normální jízdné za osobu (5 Euro, celotýdenní 20 Euro!) prý neplatí. Vydírat jsme se nenechali a raději vyrazili po kolejích po vlastní ose (kloubech). Zaměstnanci zase soupravu přešíbovali na vedlejší kolej a šli domů na nedělní oběd. Tady v horách hodina sem, hodina tam, vždyť se nic neděje.
Nádraží lesní železnice ve Viseu de Sus.
Nádraží lesní železnice ve Viseu de Sus.
Foto Miroslav Klas (18. 8. 2002)
Pouze malá skupina německých turistů se nevzdala a pronajala si k jízdě kolejový nákladní automobil Bucegi. Malá obdobně přestavěná dodávka zase posloužila k malému výletu některých našich českých kolegů. My jsme si nakonec prošli část hlavní tratě a odbočky do Poilana Novat. Dál již byla trať stejně stržená velkou vodou. Nejrychlejší z nás nakonec přelezli z této odbočky hlavní hřeben do lázní Baia Borsa. Já se spokojil s procházkou naprosto ničím nerušeným tichem a krásou karpatského údolí s divokou říčkou, kolejničkami ztrácejícími se v syté zeleni, množstvím ještěrek, horských květů a volně pasoucím se dobytkem.
Nákladní automobil Bucegi přestavěný na drezínu míří do hor se skupinou německých turistů.
Nákladní automobil Bucegi přestavěný na drezínu míří do hor se skupinou německých turistů.
Foto Miroslav Klas (18. 8. 2002)
Docela rád jsem se zbavil svých společníků, abych zde mohl být sám. Při zpáteční cestě jsem opustil pravý břeh řeky Vaserul, po kterém vedla železnice a vracel se po levém, na kterém leželo několik vesniček. Silnice plná bláta a vody, u kraje vraky aut všech značek, podomácku vyrobené traktory a domky různé stavby a stáří. Před některými seděli Rumuni v národní obuvi - holínkách, pokuřovali. Jejich děti si hrály okolo a loudily po mě čokoládu. Takový už je rumunský venkov. Naštěstí to byla nejhorší ukázka zastrčené vesnice, kterou jsme na cestách potkali, ale i tady nechyběl nádherný nový dřevěný kostelík, jak z pohádky o Mrazíkovi. Když se nad jeho střechou rozezněla pohádková zvonkohra, uvěřil snadno člověk v lepší časy zdejších obyvatel.
Obyvatelé hor.
Obyvatelé hor.
Foto Miroslav Klas (18. 8. 2002)
Po návratu do Viseu de Sus jsem se ještě potuloval letním podvečerem po místní hlavní třídě plné korzujících lidí. Architekturou ani dobrým technickým stavem ona hlavní třída zábavy v provinčním středisku neoplývala, spíše naopak, ale živo tu bylo dost. Hloučky dospívajících románských princezen na jedné straně ulice a na straně druhé zase stejné množství místních junáků se tu potulovalo stejně ledabyle, jako u nás. Ti starší popíjeli dobré rumunské pivo na terasách místních barů a opačně ti nejmenší proháněli kola na rozbitém asfaltu či usilovně hráli hry v internetové kavárně. Internet je totiž i na rumunské poměry levná zábava a pouze časová tíseň mi zabránila, abych své přátele nepozdravil domů aktuální zprávou. Alespoň jsem mohl spatřit pravou rumunskou nevěstu, jak ji otec vede do kostela. Svatby se zde odbývají pouze večer, což má vzhledem k dalším tradičním náležitostem praktický účel. Domů se chodí přeci za světla...
Kolejový triangl v místě zvaném Novac - doprava se jede na nepoužívanou odbočku k Poilana Novat, rovně podél řeky vede hlavní trať na Conan.
Kolejový triangl v místě zvaném Novac - doprava se jede na nepoužívanou odbočku k Poilana Novat, rovně podél řeky vede hlavní trať na Conan.
Foto Miroslav Klas (18. 8. 2002)
Po návratu do tábořiště mám ještě čas si prohlédnout jeho okolí. Prostor mezi ním a řekou je využit jako odpadní skládka pilin některé ze zdejších pil. Do dlouhé noci sem jeden náklaďák za druhým navážel hory dřevěného smetí. Dlouho zde nezůstane. Při nejbližší povodni jej voda odnese do nížin - žádný problém s odpady. I domovní odpad je bez zábran vrhán do vod horské řeky. A tak na jejích kamenitých březích najdete závěje PET lahví stejně samozřejmě, jako vraky aut a injekční stříkačky.
Obnovený kostelík.
Obnovený kostelík.
Foto Miroslav Klas (18. 8. 2002)
Naše tábořiště v té době objevila zdejší omladina a tak se naše mladá kuchařinka Barča stala cílem námluv několika předpubertálních mladíků. Jejich vrstevníci v Čechách by se jí možná snažili vetřít do přízně sbírkou kartiček hokejistů NHL či nablýskaným "kozím dechem". Tito si museli vystačit s hrkačkami na kolech a jejich jezdeckým uměním, které dokazovali k naší velmi malé radosti slalomem mezi stany. Že moderní věk dorazil v některých aspektech i sem, dokázali vzápětí po zjištění, že Barča vlastní mobilní telefon. Ihned se v jejich rukou objevilo několik stejných přístrojů a mladíci se notně dožadovali Barčina čísla. K našemu překvapení i v těchto odlehlých oblastech Rumunska síť mobilních telefonů funguje a my se díky ní bez problémů dovolali do Čech či mezi sebou.

Viseu de Sus - královna lesních železnic - 19. srpna

Druhý den jsme před sedmou hodinou již stáli na nádražíčku ve Viseu de Sus uvnitř závodu na zpracování dřeva. Někteří z nás šli na nádraží soukromé společnosti, která ten den vypravovala na trať dva vlaky. O jejich jízdě a nasazeném hnacím vozidle informuje tabule na stěně nádražního domku společnosti den předem. Ti, kteří se rozhodli cestovat pravidelným vlakem státní společnosti, které patří zdejší dřevozpracující závod i vlastní trať, si museli na odjezd počkat přes dvě hodiny. I když v sedm hodin byla na místě většina cestujících z řad turistů a lesních dělníků jedoucích na místo svého celotýdenního pracoviště, bylo nejprve nutno dokončit posun a obsluhu závodu. A tak jsme si mohli přímo prohlédnout technologii vykládání oplenů. Oplenový vůz s kládami byl přistaven pod lanový vrátek. Lana byla podvlečena pod kládami a náklad byl posléze nadzvednut a sesypán na nakloněnou rampu, ze které byly klády sesouvány na řetězový dopravník, který je odvážel ke katru.
Osobní nádraží v areálu místní pily.
Osobní nádraží v areálu místní pily.
Foto Miroslav Klas (19. 8. 2002)
Mlha se kolem desáté hodiny konečně rozplynula, parní mašinka se vrátila pro naše dva dřevěné vagónky a my se vydali na cestu. Zpáteční jízdenka nás stála u státní společnosti pouze 50.000 lei (cca 50,- Kč). Vlak vezl kromě přátelských a upovídaných Rumunů také množství drobného materiálu nutného pro jejich práci a život v zapadlých horských údolích. I velké lesní traktory, pro které náš vlak vezl náhradní pneumatiky, byly na své pracoviště dopraveny v částečně rozebraném stavu po železnici.

Manipulace s kulatinou na pile ve Viseu de Sus. Čeští výletníci v lesáckém dřevěňáku čekají na odjezd. Depo železnice ve VIseu de Sus s jedním z motorových vozů. Zastávka v obci - teprve zde přistupuje většina lesních dělníků se svými zásobami na týdenní pobyt v horách.

Ještě před několika lety byly denně zásobovány obchůdky ve stanicích čerstvým pečivem a potravinami přiváženými jedině vlakem. Snížení těžby dřeva a ekonomické změny způsobily v posledních letech zánik těchto obchodů zásobujících lesní samoty a často i zánik vlastních stanic a jejich osídlení. Prudce také poklesl počet nákladních vlaků na trati.
Valea Stradei - nakládka dřeva pro parní lokomotivu Resita.
Valea Stradei - nakládka dřeva pro parní lokomotivu Resita.
Foto Miroslav Klas (19. 8. 2002)
Popisovat krásu hor, divokost řeky Vaserul a odvážné vedení ocelové dvojlinky pro supícího oře po jejích březích je zbytečné a marné zároveň. To se musí zažít. Jistě je to jedna z posledních možností v Evropě vidět a zažít romantiku lesní železnice naplno a ne jen zprostředkovaně přes turisticky provozovaná torza lesních železniček ve "vyspělé" Evropě. Kde zažijete parního oře rozehnávajícího stádo zdejších buvolů či divokých koní? Dřevěné mosty, skalní tunely, pustinu bez živáčka, dech beroucí panorámata klikatícího se údolí, které připomíná andské scenérie? Jen v karpatském Rumunsku.
Již hluboko v horách, místě odbočky Stavioara, si bere parní lokomotiva vlaku vodu přímo z řeky.
Již hluboko v horách, místě odbočky Stavioara, si bere parní lokomotiva vlaku vodu přímo z řeky.
Foto Miroslav Klas (19. 8. 2002)
Kdo však chce toto zažít, měl by si do Viseu de Sus pospíšit. Za několik málo let patrně i zde turistický průmysl převezme otěže dění a na starou dobrou železničku s dřevěným parním vláčkem plným zdejších domorodců budeme vzpomínat již jen nad fotkami, prohlíženými nad prefabrikovanými hamburgry Mc Donalds restaurace ve Viseu de Sus.
Čtyřicet kilometrů od Viseu de Sus má Vaserul již podobu příjemné horské bystřiny poskakující sytou zelení.
Čtyřicet kilometrů od Viseu de Sus má Vaserul již podobu příjemné horské bystřiny poskakující sytou zelení.
Foto Miroslav Klas (19. 8. 2002)
Pět hodin trvala nezapomenutelná jízda do koncové stanice Coman ležící v nadmořské výšce 1000 m a vzdálené od městečka Viseu de Sus 40 kilometrů. Údolí řeky zde již nebylo tak hluboké a lesy připomínaly svou barvou a charakterem naše šumavské. Způsobem, který by zděsil český Drážní úřad, jsme přestavili lokomotivu na druhý konec vlaku. Vlak při vjezdu do stanice zastavil, vlaková četa odpojila lokomotivu a ta přejela za výhybku. Dělníci pak vzali ocelové lano a vlak s lokomotivou jím spojili. Pak stačilo přehodit výhybku a lokomotiva pak prudkým rozjezdem přetáhla soupravu na druhou kolej, načež zacouvala po odpojení lana nazpět před výhybku. Po jejím zpětném přehození vlak pokud byl na spádu sjel přímo na lokomotivu. Jednoduché, hojně využívané.
Koncová stanice Conan nedaleko pohraničního hřebenu, několik desítek kilometrů od nejbližší civilizace.
Koncová stanice Conan nedaleko pohraničního hřebenu, několik desítek kilometrů od nejbližší civilizace.
Foto Miroslav Klas (19. 8. 2002)
Zpáteční cesta trvala další čtyři hodiny a na nás již doléhala únava. Sedl jsem si na schůdky vozu, nohy nechal klátit těsně nad ubíhající zemí či na mostech přímo nad řekou a celou dobu jsem tak z bezprostřední blízkosti sledoval tok řeky a cítil neopakovatelný dech a vůni parního stroje. Spousta fotografií, krásných vzpomínek a od žhavých uhlíků propálená mikina, to jsou mé vzpomínky na Viseu de Sus.

Největší osada na cestě - stanice Faina s nedočkavými obyvateli čekajícími na zásoby. Stanice Faina. Výletní motorový vlak na odbočce Stavioara. Temné nákladiště Lostun.


Vyhledávání

Kalendář akcí

loader